Pokud byste hledali někoho, kdo se mimo jiné proslavil používáním „zakázaných slov“, asi byste narazili na jeho jméno. Nejdřív se to stalo na sociálních sítích politiků a teď v politice samotné. Občas klame nebo přehání, ale nikdy to nedělá kvůli svému osobnímu prospěchu. Výrazné osobnosti mají vždy svoje příznivce i odpůrce. Brnu se dá jenom popřát, aby si ho omylem nenechalo odvolat kvůli banalitám, protože jeho zvolení je ekvivalentem zázraku. Řeč je o Matěji Hollanovi.

S přezdívkou náměstek pro lajky, s energií Janis Joplin a vybroušeným ostrovtipem už přes půl roku surfuje na vlnách komunální politiky. A docela úspěšně: Brno má Rok smíření, nově otevřenou aktualizaci územního plánování, místo herny nahrávací studio, novou ředitelku TIC, nově upravený stadion za Lužánkami, místa ve školkách a zablokovalo průchod „náckům“. Na dalších projektech se pracuje: sociální bydlení, koncertní sál nebo sociální inkluze brněnských menšin, v divadle Radost vznikne nová pozice uměleckého šéfa a tím to zdaleka nekončí. Mistr nadsázky si našel čas mi odpovědět na několik otázek.

Co tě fascinuje v poslední době, ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu?
Fascinuje mě moje práce náměstka. Měl jsem určitou představu, do čeho půjdu, ale nečekal jsem, že mě to bude takhle bavit. Po několika letech občanského aktivismu, kdy mě nikdo neposlouchal, mě najednou musí poslouchat všichni. Je to strašně příjemné, už chápu, co na tom Václav Klaus a Miloš Zeman vidí. Přijdu ráno do kanceláře a řeknu, že chci kávu. A opravdu tu kávu za pár hodin dostanu. Pak jdu na poradu s primátorem a řeknu, že chci postavit koncertní sál. A on mi na to řekne „Tak určitě.“ Odevšad tu cítím silnou podporu pro své nápady, někdy se dokonce stane, že se musím až krotit, abych si všechny nevyplýtval. Neměl bych pak další čtyři roky co dělat.

Matěj Hollan (* 1984, Brno)
Náměstek primátora města Brna pro oblast sociálně-kulturní, člen hnutí Žít Brno, předseda o.s. Brnění a legendární občanský aktivista. Prosadil celorepublikovou regulaci hazardu, nedopustil výstavbu garáží pod historickým Zelným trhem a podporuje zachování nádraží v centru Brna.



Jsou na tebe v nové práci hodní?
Ano, mám s nimi harmonický vztah. Občas mě škádlí a říkají, že něco nejde, tak jim s žertem říkám, že to nevadí, a všichni se pak tomu společně zasmějeme. Jsme na úřadě jedna velká rodina.

Která slova jsou v politice zakázaná?
První den náměstkování jsem dostal tři centimetry tlustou brožurku zakázaných slov, frází, vět a témat, co tu nechali moji předchůdci. Je to seřazeno abecedně, zatím jsem u C, čtu jen velmi pomalu. Třeba nesmíme používat slovo citrón, ale „takové to žluté, jak se mačká do čaje“.

Proč si lidé idealizují nově zvolené politiky a přeceňují jejich síly, jejich možnosti? Copak je už zkušenost nepoučila, že nemají věřit na zázraky?
Lidé jsou nepoučitelní, to je stará známá věc. Žít Brno stačilo udělat obří kampaň za desítky miliónů korun a představit lidem skvělého lídra – mě –, a hlasy se jen hrnuly. Nemyslím však, že si nově zvolené politiky někdo idealizuje, možná tak naposledy Havla. Od té doby je to vždycky jen volba menšího zla. Mnoha lidem jsem přišel jako menší zlo, což mě těší. Je to lepší, než kdyby vás volili jako větší zlo, jako Hitlera.

Jak jdou nejhůř utratit peníze?
Asi každý čeká, že řeknu, když je naházíte do matů, ale to neřeknu, protože v Brně díky nám za pár měsíců žádné maty nebudou. Takže nejhůř už peníze utratit nepůjde. Už je půjde utrácet jen dobře. A o jiných městech se nemá cenu bavit, každý by chtěl žít v Brně. Většina lidí už tu žije a mají se tu moc dobře, také díky mě, protože jsem zakázal ty maty.


Do hokny šalinó

Vypadáš, že toho sneseš hodně, většinou neztrácíš glanc a náladu. Co děláš pro svoje duševní zdraví?
Každý den sportuji, několik hodin dřu ve fitku, žiju zdravě, nepiju alkohol, omezil jsem rekreační drogy a naplňuje mě práce náměstka. Vstávám denně ve čtyři ráno, jedu do kanceláře, zadám úkoly, scházím se s lidmi a řeším s nimi jejich nápady a stížnosti. Sem tam jdu přestřihnout nějakou pásku, vyfotit se s nějakými dětmi nebo jinými lidmi. Odpověď tkví možná právě v tom, že jsem tak vytížený, že nemám ani možnost myslet na duševní zdraví. Čas od času se přistihnu, že bych si rád zašel do hospody a odcházel za ranního svítání, jako to dělává Miroslav Kalousek, ale pak si uvědomím, že nemůžu, že na mě lidé spoléhají a potřebují, aby se alespoň jeden jejich politik neopíjel do němoty. Vzal jsem proto toto břímě vděčně na sebe.

Prý jezdíš do práce tramvají, je to pravda?
Ano, je to pravda. Nejdříve jsem to zamýšlel jen jako populistické gesto, abych se ukázal v lepším světle, a pak jsem chtěl jezdit do práce služební limuzínou jako každý normální politik. Ale nepřišel žádný novinář, aby o tom napsal. Tak jsem to zkusil ještě druhý den a doufal, že se nějaký objeví. Neobjevil. Tak jsem to zkusil třetí den. Zase nic. Tak jezdím už půl roku každý den a čekám a čekám.

Čeho chceš v životě dosáhnout?
V životě, nebo v Brně?

V životě.
V životě chci zasadit ještě několik stromů a opečovávat je tak dlouho, dokud to po mně nepřevezme můj syn. A pak jeho syn. A pak syn syna mého syna. A pak syn syna syna mého syna. A všichni budou říkat – „To je přece Hollanův strom.“ A ostatní budou přikyvovat: „Ano, ano, to je Hollanův strom, ten je ale majestátní.“

A v Brně?
Nevím, další otázku.

Žít Brno bylo proslulé smyšlenými rozhovory s politiky, které byly k nerozeznání od pravých. Jak jste je vytvářeli?
To bylo velice jednoduché. Já a mí kolegové jsme vyznavači Stanislavského metody, kterou vymyslel brněnský sociolog Stanislav Biler. Prvním klíčem k úspěchu je proniknout do myšlení vybraného člověka. Chovat se, mluvit, dýchat a hlavně přemýšlet jako někdo jiný. Nemusíte se pak ani snažit o nějaký humor, ten z toho vyplyne naprosto přirozeně. Kupříkladu při tomhle rozhovoru – jak si může být čtenář jistý, že jsem to opravdu já, Matěj Hollan a ne třeba Bára Antonová, za kterou se vydává Robin Kvapil? To prostě nikdo nemůže odhadnout, a v tom je ta krása. ∞