Riwaa Nerona (* 1989) je patrně nejslavnější česká korzetiérka, šití prádla se věnuje už deset let. Zajímalo mě, jak se tato noblesní dáma vypořádává s tím, že je označována za ztělesněnou ženskost, nebo například s očekáváními, že návštěvnice svých workshopů bude učit svádět muže.

Navštívila jsem Riwu v jejím útulném prodejním showroomu v Husitské ulici na Žižkově, jenž jí zároveň slouží jako ateliér. V předvánočním shonu tu bylo poměrně dost lidí a Riwa během našeho povídání dokončovala drobnější práce na doplňcích. Její tvorbu není už třeba příliš představovat, nejen na subkulturní scéně se stala výraznou persónou pro své velké charisma, elegantní vystupování, precizně zvládnuté řemeslo a vytrvalé nadšení pro zakázkovou výrobu korzetů a prádla. Na jejích přehlídkách je plno a rozhovory s ní se internet jen hemží. Většinou se v nich dozvíte o historickém vývoji spodního prádla, o materiálech, zvyklostech anebo i o tom, že korzety a podvazkové pásy nosí i poměrně dost mužů.

Četla jsem s tebou pár starších rozhovorů a často jsi v nich označována za femme fatale a ztělesnění ženskosti. Jak se k tomu stavíš?
Opravdu nejsem přesvědčená o tom, že bych byla z nějakého důvodu ztělesněná ženskost. Jsem toho názoru, že ženskost se nedá definovat, stejně jako se nedá definovat mužskost. A když si to člověk vezme z historického hlediska, zjistí, že je to proměnné a samotné pojetí se během staletí měnilo, každá kultura definovala mužskost a ženskost jinak. Takže to vlastně nelze jednoduše vystihnout, může to člověk maximálně říci ze svého pohledu, ale zase by měl volit trošku slušnost, aby se nevyjadřoval příliš subjektivně. Například v antickém Řecku se oděv ženy od oděvu muže příliš nelišil, ale samozřejmě se velmi lišilo chování a způsob života.

Definovat ženskost nošením korzetu? Ve společnosti jsou pořád zakotvená podobná genderová klišé.
Nerozumím lidem, kteří mě považují za více ženskou jen proto, že nenosím téměř nikdy kalhoty, preferuji šaty, upravené vlasy a rudou rtěnku. Ani zvýraznění mého úzkého pasu mě nečiní více feminní. A označení, že jsem víc ženská, mi přijde urážlivé, už jen kvůli dalším ženám, které znám a působí velice jemně, něžně, a ani takhle se to nedá říci, protože to také nepovažuji za ženskou vlastnost. Já totiž nevím, kde jsou hranice, a nedá se to hodnotit ani podle toho, jak chodí kdo oblékaný, jestli chodí nalíčený nebo nenalíčený, nebo jestli nosí podpatky, má nebo nemá punčochy. Podle toho se nedá definovat, jestli je někdo ženský, anebo jestli je víc ženský, než někdo jiný. A já vůbec ani nedokážu definovat tu ženskost. Říkala jsem si, že to bude asi chromozom XX, ale pak člověk v tom případě nedokáže třeba přijmout transsexuály, kteří mají pocit, že se jejich duše nachází ve špatném těle. Copak když někdo nemá dělohu a vaječníky, je potom méně ženou? Nebo podle čeho se to vlastně pozná?

Naprosto s tebou souhlasím. Kdybychom tohle chtěli ve společnosti změnit, kde máme podle tebe hledat příčinu?
Já si myslím, že to souvisí s porovnáváním, s představou, že žena a muž se vzájemně zase tolik neporovnávají, jako ženy mezi sebou a muži mezi sebou, kdy se pořád jeden snaží vyzrát nad tím druhým, aby byl ve své skupině výraznější a vyčníval nad ostatními kolem. A kdyby se člověk nad to opravdu povznesl a nehleděl na to, že někdo je lepší než ten druhý, a nesnažil by se srovnávat, myslím si, že by vymizely i tyhle problémy.

To je krásně vznešená myšlenka. Ideál, kterého bychom se měli snažit docílit.
Je mi samozřejmě jasné, že to nejde. Jen neříkám, že žena a muž jsou naprosto identičtí, to rozhodně nejsou, i když se člověk snaží si to uvědomit, tak rozhodně nejsou už jenom tím, že mají naprosto odlišnou výchovu. Je tam ono očekávání. Očekává se od nich konkrétní životní role. Takže se od ženy očekává, že bude jednou matkou a že bude krásná. Často když otevřeš pohádkovou knížku, stojí tam, že princezna byla krásná, a že muž byl urostlý. Je smutné, že prototypy těchto očekávání sahají až do pohádek. Člověk je tím ovlivňován od dětství, ať už tím, co mu říká maminka, nebo co mu říkají ve školce, ve škole. Vštěpují nám „holčičky dělají tohle, holčičky nedělají tohle“ a každý to máme v sobě tak naučené a hluboce vpité do sebe, že podle toho ještě pořád nějak fungujeme. Proto si myslím, že lidi uráží, když jim někdo poví něco jiného, co s tím není v souladu.

Taky si myslím, že to tkví v uzavření se a lpění na „vlastních pravdách“, které paradoxně byly převzaty od rodičů nebo učitelů. Takových lidí je spousta. Potom stačí jenom trochu neodpovídat jejich představě a začnou dotyčné urážet. My dvě jsme evidentně dost na podobné vlně a otevřeně přijímáme, že například holka má oholenou hlavu a kluk nalíčené rty a oči.
Možná protože se lidé spíš zaměřují na vizuální stránku věci, a i co se týče toho chování, je vidět obrovský tlak. Člověk nějakým způsobem uráží toho druhého přiřknutím vlastností opačného pohlaví, o kterých vlastně ani nikdo neví, jestli danému pohlaví náleží. Vznikají situace, kde se jednou z největších urážek muže stává, že je zženštilý, jako kdyby na „ženě“ bylo něco špatného. U žen se zase používá výraz „mužatka“, jako kdyby toto pro ženu mělo znamenat něco ohavného. Mně to přijde, jako kdyby mi někdo nadával, že jsem lidská. Když mi někdo řekne, že jsem zmužnělá, odvětím „Hm, díky, jsem člověk, to je fajn,“ a podobně, když někdo v mé blízkosti nařkne muže z toho, že je zženštilý, říkám „Hm, je lidský, to je zajímavý. Tak teď jsi ho urazil.“ Nemyslím si, že by to měla být nějakým stylem urážka.

Teď jsi mě pobavila. Tohle je možná nejlepší reakce, kterou v tu chvíli můžeš mít.
Hm, ono když si člověk za většinu těch výrazů dosadí „člověk“, tak zjistí, jak to funguje, a zjistí, že to vlastně jako urážka moc nefunguje.

Ráda bych s tebou ještě probrala očekávání, se kterými některé ženy přicházejí na tvé workshopy. Nejednou se prý stalo, že měly představu, jak z nich uděláš femme fatale a naučíš je svádět muže. Je ta situace s ženskou sebedůvěrou až tak špatná? Vždyť se většinou všechny parádíme kvůli sobě samé.
Tak samozřejmě, že existuje spousta žen, na které je vyvíjen nějaký tlak a myslí si, že by měly nosit něco a chovat se konkrétní způsobem. Představují si často, že pro lásku partnera je třeba určitá stylizace − nejen jejich zevnějšku. Přijdou na můj workshop a snaží se nějakým způsobem získat informace, jak to udělat. A první, co jim odpovím, je, aby se nenutily do nějaké stylizace, protože pokud to nepůjde přímo z nich a nebudou se v mých oděvech cítit dobře, nebude to fungovat. Nezavrhuji samozřejmě vyzkoušení. Je to jako s dorty, taky nevíme, jestli ho chceme, dokud kousek neochutnáme. Pokud ze sebe nebudete mít dobrý pocit, nedělejte to, buďte raději sama sebou. Přeci jenom váš partner s vámi je, protože vás má rád, a ne proto, abyste vy splňovala jeho požadavky. Ale stejně potom je důležité toto chování ve vztahu opětovat − vy nesmíte mít podobné požadavky na něj a on na vás.

Možná potřebují zvednout sebevědomí?
Chtějí možná podvědomě, abych to za ně vyřešila, nebo slyšet, že jsou úžasné. Všichni jsou úžasní, každý v sobě nosíme krásnou bytost. Osobně nemám žádnou představu o tom, že někdo je lepší než ostatní. Věřím, že když každý nalezne to své, co mu přináší potěšení a radost, tak z něj ta krása vystupuje. Snažím se svou tvorbou plnit lidem sny, dělám často zakázkovou výrobu na míru. Zpětná odezva je pro mne velmi důležitá, bez ní by mne to samotnou vůbec nebavilo.

Dáváš jim vlastně možnost vyzkoušet něco nového, že?
V podstatě ano, dávám jim možnost vyzkoušet si například na workshopech držení těla, že se lze takhle prezentovat a pohybovat. Neznamená to však, že to musí přijmout a dodržovat. Když dělám workshopy o prádle, nebo pořádám přehlídky a někoho tam něco zaujme, jsou to pořád jenom možnosti, kterými se sami mohou inspirovat. A stejně potom ta výsledná sebeprezentace vychází z nich, zrcadlí jejich osobnost. ∞