Kde je moje, naše a jejich? Jak se tyto pocity identifikace váží ke stavební struktuře a obytnému prostředí? Nejen na tuto otázku se snaží nalézt odpověď kniha „Můj dům, naše ulice“ od vydavatelství Zlatý řez.

Kniha „Můj dům, naše ulice“ nese podnázev „Individuální bydlení a jeho koordinovaná výstavba“. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná spíš o technickou příručku, která se zaobírá především typy stavebních domů a jejich uspořádáním, tedy se soustředí především na fyzickou podobu našeho obytného prostředí. Obsah je však velice komplexní a snaží se reflektovat jak hmotné prostředí, tak jeho nehmotná specifika – kde je moje a kde je všech a jaké varianty může mít křehce sdílené naše. Zároveň se při četbě dostáváme i k polemice vývoje současné české společnosti, která je velmi zasažená fenoménem rozvodů, dlouhodobých singles nebo neúplných rodin.

Zpět do města
Již minulý rok se do povědomí široké veřejnosti dostala otázka kolektivního bydlení s výstavou Baugruppe. Tento trend byl však představen především nastíněním procesů a koordinace aktivit lidí v průběhu výstavby a plánování komunitního bydlení. Kniha „Můj dům, naše ulice“ se věnuje především fyzické tvorbě prostředí a poskytuje kompletní analýzu různých typů zástavby. Sledujeme rozbor ochrany soukromí a vlastní autonomie versus sdílený prostor ulice nebo společných prostor v rámci bytového souboru. Úvodní myšlenkou publikace je, že společnost již pochopila, že bydlení v primitivně parcelovaném satelitu není dlouhodobě žádná výhra. Současný trend by se zjednodušeně dal nazvat „návrat do města“. Tento návrat ale s sebou nese jistá specifika. Lidé hledají formy, které budou poskytovat podobně komfortní prostředí jako u rodinného domu na vesnici nebo v satelitním městě, ale zároveň budou čerpat sociální bohatost městské společnosti. Větší tlak je tedy kladen i na bohatost stavební struktury, která myslí i na zelené plochy zahrad a předzahrádek nebo rezidenčních pěších ulic, kam můžete v klidu vypustit děti si hrát. Aby město bylo stále městské, musí si udržet určitou kompaktnost, hustotu a srozumitelnost. A to je otázkou zapojení domů do prostředí. A proto je třeba se zamyslet nad koordinací výstavby i v rámci města jako celku nebo jeho části.

O kvalitě bydlení
Kniha se postupně v jednotlivých kapitolách věnuje všem vrstvám této problematiky. Od teoretické diskuze na téma výhodnosti – byt versus rodinný dům, typ či unikátní atyp, dále pak kde je vhodné jaké konkrétní formy bydlení stavět, přes prostorovou skladbu bytových jednotek a vztahu fasády k tvorbě ulice, včetně rozboru změn ve struktuře české společnosti, až po legislativní rámec a právní řád. Autoři se snažili obsáhnout celou problematiku, což je úctyhodný kus práce. Ač je text rozdělen do kapitol, jsou jednotlivá témata tak provázaná, že knihu je nutno vnímat jako jeden zahuštěný celek. V některých pasážích až příliš zahuštěný, což trochu ubírá na efektivnosti sdělení. Tato nedokonalost se ale dá autorům snadno odpustit, když přihlédneme ke snaze nabídnout opravdu komplexní pohled na věc. Na druhou stranu je nutné ocenit množství srozumitelných schémat, která člověku pomáhají rozeznat výhody a nevýhody jednotlivých typů a uspořádání domů. Z knihy se tak stává jakýsi rádce nejen pro stavební úředníky a starosty, kteří rozhodují o investicích a rozvoji měst, ale i pro případné uživatele a kupce nemovitostí.

Michal Kohout s Davidem Tichým se spolu se svým týmem na Fakultě architektury v Praze dlouhodobě věnují výzkumu kvality bydlení. Toto směřování se objevuje jak v pedagogické činnosti, tak v praxi, kde se soustředí na obytné soubory a struktury, u kterých je kladen velký důraz na kvalitu bydlení s propracovanou hierarchií a definicí soukromého a veřejného. Letos v lednu pokřtili další svazek s názvem „Collective Housing / Hromadné bydlení“, v němž se věnují již detailům navrhování jednotlivých bytů a systematice prostorových typů.

Budoucnost v Evropě
Jako odbočku si dovolím zapojit úvahu nad současnou společensko-politickou situací a otázkou integrace občanů z jiných kultur. Současný trend je takový, že se v evropských městech časem čitelně zvýší podíl jedinců ze zemí, pro něž je běžnější udržování komunit nebo velkých rodin a s tím i spojený životní styl. Dá se tedy předpokládat, že architekti a urbanisté, ale i starostové a další zastupitelé budou pod větším tlakem reagovat na tuto poptávku a budou se snažit najít konsenzus mezi často konzervativní a individualistickou západní společností a požadavky a životním stylem obyvatel původně z Afriky nebo Blízkého východu. Není tedy úplně od věci si povšimnout, že vyspělé stavební formy, kterým se publikace věnuje, mají většinou původ v zemích západní Evropy, kde je nejen vyspělá občanská společnost, ale zároveň jsou tyto kultury často kosmopolitnější než ta česká, a tak již jistou dávku jiné mentality z jiných států absorbovaly. To se pak odráží jak v pestrosti uvažování, tak i ve formě prostředí, které spolu komunikuje a nedochází ke zbytečným pocitům segregace a odcizení. ∞


Michal Kohout, František Štáfek, David Tichý, Filip Tittl: Můj dům, naše ulice
nakladatelství Zlatý řez
Praha, 2014, 138 stran