Nečekaně nastane období, kdy leccos přestane dávat smysl. Činnosti, které nás bavily, pro nás najednou ztrácí význam a nečiní nás šťastnými tak jako dříve. Nedosahují své hloubky a vytrácí se jejich smysl. Uvědomíme si, že to, co jsme dělali s nasazením a zaujetím, plníme už jen mechanicky. Místo naplnění přichází vyčerpání. Zmatek a nepochopení situace. Pocit, že je špatně vše, co jen může být. Nic nedává smysl. Náš život ho nedává. Nedaří se nám v něm zorientovat. Jen cítíme, že spousta věcí nefunguje. Nevíme proč. A už vůbec nevíme, co s tím. Najednou se to stalo. Najednou. Ale tak to právě úplně není. Vše se vyvíjí krok po kroku. A stejně tak, jako nejsme najednou v cíli své stanovené cesty, nezmění se ani ze dne na den svět, který přestal fungovat. Každý krok je přiblížením, které vede k nějakému cíli. Pokud svoje kroky klademe s ohledem na sebe i okolí a jen se slepě nenecháme pohánět chtíčem, těžko se staneme postavou depresivních povídek. S takovou sice soucítíme, ale její příběh rádi ponecháme zavřený v knize. Pro spokojený život je důležité nezapomínat sama na sebe. Nejen péče o tělo, ale i péče o duši je jednou z každodenních nutností. Vnímat sama sebe a své pocity. Netlačit se do rozhodnutí, která nevnímáme jako správná. Nesnažit se přijímat rozhodnutí, která nám někdo nabízí, když s námi nejsou v souladu. Dokázat říkat ne. Dělat pro druhé stejně tolik, jako pro sebe. Když budeme šťastní a spokojení sami se sebou, dáme okolí daleko více, než když pojedeme na doraz a budeme čekat, že to kdokoli ocení a nebo, že se nám to vrátí. Nesnažte se spasit druhé, ale raději nalezněte zdravý životní balanc sami pro sebe. Jak? Poslouchejte své skutečné potřeby a respektujte je. Budete tak respektovat sami sebe. Budete si vážit sebe. A když začnete u sebe, budete pak oporou a přítelem, kterého si budou vážit i ostatní. Dáte pak nejvíce – svou autentickou osobnost, ve které si dovolíte být šťastní a spokojení a takové rozpoložení pak budete předávat i vašemu okolí. Nejen kultura potřebuje pozornost. Duše také. ∞