Co je dnes hloubkou, se výrazně změlčilo od vnímání pár let zpět. Těžko pomyslnou hloubku měřit, standard udává většinová společnost. Co má pro jednoho status hloubky, druhého zamrazí plytkostí. Než polemizovat nad tím, co nejde pouze po povrchu, je lepší zeptat se, proč se pod ten povrch spíš nedostáváme. Bojíme se tam jít? Jsou to místa, kde se obnažíme více, než si dnes chceme dovolit? Místa, která jsou blíž cestě až na dřeň. Ta, která opouští komfortní zónu. Místa, která svlékají naše masky a která nás samotné ukazují v podobě, již v zrcadle nepotkáváme a ani potkat nechceme. Zjistili bychom, že nejsme tím, kým se dosud zdáme. Vlivem okolností se tak držíme v nepřekročené představě o sobě samých i o okolí, které hodnotíme na základě vlastní zkušenosti – protože to je to jediné, co nám dává konkrétní možnost pochopit vše, co nás obklopuje. Čím méně se vzdalujeme od pravdy, tedy v tomto případě od přímého kontaktu s určitou problematikou, tím více ji hodnotíme pouze zprostředkovaně, skrze zkušenosti jiných, skrze manipulace, skrze neautentičnost. Komfortní zóna je zůstat v pouhých představách. Udržet si je ve své hlavě, přijmout zprostředkované pohledy a ty převzít za své. Navázat na další vrstvu slupky, která nás odděluje od jádra, od pomyslné hloubky, od které si sami svým přístupem stavíme bariéry. Od hloubky, jejíž poznání rozmělňuje vše, čím trávíme svůj čas, když vědomě nevolíme stoupání hlouběji, ale věnujeme pozornost konzumu, spokojeným selfies a foodpornu. ∞