Tekutý mok, bikavér nebo languedoc, obojí opojné. Však nejen zkvašená vinná réva opájí. Pájí, spaluje i taví na dřeň vše s vášní žité. Těžkost bytí do balónů balí ctnosti literární, obrazové i zvukové. Rozhýbané sekvence záběrů ve film stvořené nebo třeba detaily architektury, které zříme, když zpomalíme své tempo a nezapomeneme zvednout hlavu a rozhlížet se po okolních krásách, které jsou nám právě teď dávány a které nebudou trvat věčně. Opíjejme se přítomností, která nemá ani předchůdkyni ani následovníka, kráčejme v jednom momentu a buďme živi a zdrávi. Krásou dne se opíjejme, ve které nás sluneční paprsky pošimrají v nose, opíjejme se i ranní mlhou, která je jen více procentním likérem pitým do dna. Buďme opojeni statickým obrazem, který nečekaně naruší let ptáků. Buďme spokojeni, že není vše podle našeho plánu, že život nám dává dar v podobě překvapení, vyvádí nás z představ a pohroužení, dělá si občas co chce. Dokud jsme s ním přáteli, plujeme na jeho klidných vlnách. Pokud se mu zpříčíme, zakomíhá s námi. Neklesejme v nárocích, poznávejme, objevujme. Opíjejme se novým, milujme sebe i blízké, opíjejme se barvou hlasů, vůněmi přírody. Opíjejme se vzájemnými pohledy. Tělem i duší. Souzním s Baudelairem – opíjejme se krásou slov a jejich propojením, opíjejme se obrazy, které barvy tvoří viditelné, opíjejme se syntézou zvuků v melodie ústící… jen nespadněme do němoty dutých dní – pro takové je život příliš krátký.