Letos nevím o žádném avizovaném konci světa. Prosincové vydání Kulturní Pecky tak tématicky jeho potenciální příchod na poslední chvíli přesahuje – v našem zájmu je Svět zítřka. Ke konci roku je to příhodné. Svět zítřka je odrazem světa jeho včerejší podoby. Inovuje staré, převádí jazyk známých věcí do nové formy. Je zároveň prostorem pro realizaci našich vizí. A je zároveň těšením se na nepředvídatelné okamžiky. Nelze si všechno do poslední hodiny v kalendáři naplánovat. Občas bych za to samozřejmě byla ráda – je to jistota. Co se naplánuje, stane se. Preferuji ale možnost – co se má stát, se stane. A učím se to přijímat. Protože věřím, že to má svůj důvod. Život je časově omezené vrstvení zkušeností na sebe. Utváření osobnosti v celé její komplexnosti. Rozmanitost k uchopení. Svět zítřka, u kterého přesně nevíme, jakou podobu bude mít. Odvíjení jednoho od druhého. Vizionáři ho rádi chápou s jasnými představami. Je to jejich oblíbený časoprostor. Utvářejí si v něm vlastní světy. Zakladatel českého kyberpunku Jiří W. Procházka v nich navíc ukazuje i absurditu. Píše si o svém Absurdistánu. Podle něj žijeme kyberpunk právě dnes. Fritz Lang si zase rok 2026 představoval černobíle a němě už v roce 1927, kdy natočil Metropolis. Bez naděje a budoucnosti na klasiky antiutopií navazuje Ondřej Štindl svým Mondscheinem. Na něj zase navazuje Jan Frič svým divadelním Mondšajnem. I pro Kulturní Pecku začíná být Svět zítřka naprosto definovaný. Zbývá jí posledních jednatřicet dní. Bylo by totiž vhodné pokračovat v nových začátcích. A proto už nebudete v rukou držet papír s množstvím růžové. Nebudete držet ani Kulturní Pecku. V lednu vaše prsty poctí o něco menší formát a příjemnější papír. Oči utiší tlumenější barvy a nový design. A pecka to bude ještě větší, ale se jménem Artikl. Je tohle ten svět zítřka?