Představte si, že byste prožili jen jednu třetinu svého života tak, jak byste si opravdu přáli. A druhou byste prospali, abyste měli energii tu třetí strávit v práci. Život na tři třetiny je běžným režimem většiny společnosti. Je to řád, který umožňuje nějakým způsobem fungovat. Systém, jejž většina z nás chtě nechtě akceptuje, ačkoli v mládí holdovala svobodě a nevázanosti a nesnášela stereotyp. Období vzdoru si někdo ponechává až do dospělosti a organizované fungování nepřijímá. Dobrovolně se pak zříká všech vlastně nepotřebných komfortů, které dnešní doba přináší, a s životním přístupem „soběstačný“ pak asi rozdělává oheň křemeny a jí rukama, protože příbory jsou už důsledkem dlouhodobého vývoje nástrojů, které společnosti usnadňují život. A které vznikly v systému. Další otázkou je, kdy nastává dospělost. Jestli je to opravdu číselná hranice, nebo stav, kdy je člověk zcela zodpovědný sám za sebe, a tedy opravdu soběstačný – ovšem v tom druhém úhlu pohledu, kdy nemusí nutně utíkat ze systému do maringotky. Odrazem společnosti je hledání hranic a zkoušení jejich flexibility. Máme téměř neomezené možnosti; můžeme realizovat jakoukoli vizi, která nás napadne. Možná toho máme až příliš a jednotlivé hodnoty si nedokážeme uvědomit, protože nám chybí možnost komparace. Máme svobodu projevu, ale mlčíme. Neříkáme, co si myslíme – protože můžeme. Svoboda nese aktualizované konotace a charakterové vlastnosti reprezentuje kapitán, který z potápějící se lodi uteče první. Zářijové vydání Artiklu otevírá téma Systém a dokládá, že přístup k životu lze pojmout opravdu rozličně. ∞