V listopadu loňského roku byla na plzeňském sídlišti v Lochotíně odhalena rozměrná socha králíka oficiálně nazvaná „Panoptikum“. Jedná se o růžové monstrum, které požírá lidské torzo, na motivy obrazu Francisca Goyi, na němž Saturn pojídá svého syna. Dílo má v prvé řadě narážet na dnešní konzumní společnost a je realizací bakalářské práce sochaře Adama Trbuška. Já sama jsem sochu původně nevnímala příliš pozitivně, a tak mě zajímalo, co a kdo za její existencí stojí.

Pověz mi nejdřív, co umístění sochy předcházelo.
Sochu jsem dokončil jako bakalářskou práci, kterou jsem kvůli prostředkům zhotovil pouze v sádře. Už v průběhu prací se ke mně dostaly informace, že se možná bude vypisovat soutěž a že městská část Plzeň 1 má zájem o sochy do veřejného prostoru od naší fakulty. Takže už tehdy jsem si říkal, že kdyby se ve výběru objevila i moje věc, bylo by to moc hezké. Přesně už si nevzpomenu, kdy mi oznámili, že by moje práce měla být vybrána, ale bylo to někdy v době, kdy už byla hotová. Takže ti, kteří rozhodovali, mohli vybírat z dokončených děl.

A potom už se to jen táhlo, volilo se místo a dohadovalo se, zda se instalace vůbec uskuteční.

Jak moc jsi mohl zasahovat do umístění sochy? A souhlasíš s ním?
Původně jsem si místo i sám hledal. Plzní vybrané Lochotínské sídliště bylo pro výběr místa omezené, protože oblast, která byla k dispozici, neobsahovala žádné obchodní komplexy. Je tvořena převážně paneláky. Socha měla být zasazena spíše někam do komerčního prostoru, ideálně do blízkosti obchodního centra. Chtěl jsem ji umístit k obchodnímu centru na Rondelu, kde je Kaufland a velký kruhový objezd.

Nebyly by z toho autonehody?
To je přesně důvod, proč to nevyšlo, původně to bylo schválené, ale nakonec to údajně stopla policie, kvůli tomu, že by to rušilo řidiče a způsobovalo nehody. A nakonec se to stejně umístilo na jinou křižovatku (křižovatka ulic Gerská a Studentská – pozn. red.).

Na samotné umístění se čekalo rok po tom, co jsem bakalářskou práci obhájil.To bylo v roce 2014. Práce vznikala od roku 2013 a dodělal jsem ji o rok později na podzim. To byla první etapa celého příběhu. Zvolilo se místo, to se následně zamítlo a nevědělo se, jestli socha nakonec vůbec někam půjde. To už jsem do umístění nemohl zasahovat, nakonec volba místa vzešla od města, které vytipovalo ideální prostory pro naše práce. Ještě je dobré říct, že to celé se týkalo i mých dvou kolegů z ateliéru – asistent vedoucího ateliéru Benedikt Tolar a spolužák Petr Filip, jejichž práce Plzeň rovněž umístila (sochy „Krychle“ a „Chybička“).

Jak je to s konečným materiálem sochy?
Ta, která dnes stojí, je už celá betonová. Původně jsem měl hotové v betonu jen lidské torzo. Dále jsem pracoval jen na zajícovi, u kterého zůstalo polystyrenové jádro a místo sádry přišel beton.

V bakalářce jsi zmínil orwellovské vize. Viděl jsi výstavu „Skvělý nový svět“ v DOXu? Mám pocit, že například do takového projektu by se socha hodila více než na sídliště.
To já si taky dovedu představit. Původně, ještě před současnou situací, jsem přemýšlel, co s dílem dál, chtěl jsem sochu odlít třeba do nějakého lehčího materiálu a vystavovat to spolu s dalšími svými figurami.


Ohlodávání

Myslíš, že socha na sídlišti zůstane stát déle než rok?
Nevím, nevím… Upřímně řečeno o tom tak trošku pochybuji. Ale myslím si, že ti, kteří se teď silně zasazují o to, aby nestála, na ni za ten rok možná pozapomenou. Nemyslím si, že je to věc, která by strašila někoho celý život.

A jak neseš jako autor tyhle ne úplně pozitivní reakce na své dílo?
Většina reakcí mi přišla spíše humorná, ty, které byly opravdu výlevy, nad ty jsem se povznesl. Občas tam byla nějaká palčivá poznámka, ale to je samozřejmě v pořádku.

Když jsem si procházel diskuze, tak tu hromadu záporných reakcí pár kladných vyvážilo, takže dojem z diskuze je vesměs dobrý. Ale o to, co kdo „řve“ na internetu, ani tolik nejde. Až časem se ukáže, jak to opravdu na lidi působí a jakou má socha hodnotu.

Akorát už se na ní někdo hned po odhalení vyřádil. Když jsem na ní pracoval, tak už ve fabrice, kde mi ji vylévali, se protrhla forma a upadla ruka. Tu jsem potom dodělával až úplně nakonec, když zbyl čas. Tedy ve chvíli, kdy jsem se mohl věnovat něčemu jinému než zpevňování. A v průběhu připevňování upadlé ruky se tam někdo prodral a ulomil prst. Což možná mohla být nehoda… No a týden nato byla urvaná nově udělaná ruka.

A zůstala tam ležet?
Našly se jen střepy, a zbytek zmizel. Ale možná to k tomu patří, že lidé, kteří ji nepřijali, ji budou takto postupně „ohlodávat“…


Duševní vlastnictví místa

Kdybys od začátku tvořil sochu cíleně na toto konkrétní místo (sídliště), byla by jiná?
Ne, nebyla, byla by úplně stejná.

A kdybys dostal konkrétně vymezený prostor a pro ten bys měl něco udělat?
Asi bych to bral víc analyticky. Ale takhle to zadáno nebylo, nemusel jsem o tom přemýšlet, takže nedokážu říct, co bych na daném místě udělal dnes.

Hlavní náplní našeho ateliéru (FDU ZČU, ateliér Socha a prostor) je právě prostor, od čehož se potom všechno odvíjí. Ale tohle konkrétní dílo bych udělal stejně, ať by stálo kdekoliv.

A je možné, že kdybys dělal objekt přímo pro konkrétní místo, že bys šel do něčeho víc abstraktního jako tvoji kolegové?
Určitě to možné je. Ačkoliv všeobecně dělám víc figury, taky mi do tohoto prostředí více sedí něco abstraktnějšího a možná i monumentálnějšího než „Králík“. Ale s tím, jak socha teď je a kde je, nemám problém. Jsem rád, že vůbec je.

Myslíš, že průměrný obyvatel Lochotínského sídliště je schopen bez výkladu dešifrovat význam sochy? Protože z toho, co jsem četla v médiích, tamní obyvatelé sochu považují za „vtipnou“, „veselou“, nebo jí vnímají jako „protest proti požívání masa“. Nemíjí se dílo takto bez výkladu účinkem?
Součástí instalace ještě bude informační cedulka, která bude teprve dodána. Kolem projektu byla hodně krkolomná komunikace, informace ke mně šly přes školu. Všechno se to teď ještě musí dořešit, je to na dlouhé lokte a ještě chvíli potrvá, než to bude ideální. Ale jinak si myslím, že není nutné vykládat význam sochy slovo od slova, tak jsem ji popsal ve své práci. Myslím si, že základní myšlenku člověk pochytí, ať se na to koukne jakkoliv. Ten základní princip tam je.

Možná jde o to, zda si ho chce člověk připustit.
O to jde. Problém byl v tom, že jsme instalací sochy narušili osobní prostor obyvatel. A lidi na to reagují přehnaně v sebeobraně. Nechtějí na to koukat.

Já když jsem sochu viděla poprvé, přemýšlela jsem nad tím, zda by na sídlišti nemělo být umístěno něco pozitivnějšího, nepřišlo mi dobré připomínat si denně cestou z práce, že jsem obětí konzumu.
Asi jo, ale to by sochu musel dělat někdo jiný. Bohužel (pro obyvatele) jsem byl já zvolený jako jeden z autorů.

Jde mi spíš o ten pohled, zda umění má jen těšit a stimulovat, nebo něco sdělovat. Já si myslím, že umění, které chce něco náruživě říci, patří spíš do výstavního prostoru.
Je to trošku drzý, takhle to lidem předhazovat, to přiznávám, ale zase spousta umění je dnes jen řešení si sama sebe, jen se v sobě pitvá a nikdo tomu moc nerozumí. A lidi na výstavy nechodí, protože tomu nerozumí, nechtějí rozumět, je to pro ně složité, náročné. A kdybych to měl jen jako galerijní věc, tak by se to k veřejnosti vůbec nedostalo, a zrovna u takového počinu jde zejména o veřejnost. Přijde mi lepší být drzý a něco veřejnosti předhodit.


Umění jako komunikační nástroj

Myslíš, že tvoje socha je způsob, jak lidem umění přiblížit?
Já nevím, jestli se tady ještě bavit o umění, tohle je spíš o nějakém sdělení problému, a to, že je to sdělováno přes umělecký předmět nebo sochu, je vedlejší.Je dobré, že umělecký předmět – dílo má možnost mluvit, a já se toho snažil využít. Moje socha je spíš nástroj ke komunikaci než umění.

Mluvil jsi o soše přímo s konkrétními obyvateli v okolí?
Mluvil a trochu mě překvapilo, že většina lidí, které jsem přímo na místě při práci potkal, reagovala pozitivně. Asi až na pár lidí. Dokonce na mě někdo při dokončování zavolal policii, protože si někdo z domu, před kterým socha stojí, myslel, že sochu ničím.

Měl jsi nějaká svá očekávání v souvislosti se sochou?
Já do poslední chvíle ani nevěděl, zda ji tam vůbec stihnu přivézt. Jen jsem myslel na to, až bude hotovo. V závěru jsem byl rád, že jsem ji stihl dopravit, a moc mě nezajímalo, co lidé řeší. Po převozu jsem byl šťastný, že si můžu odpočinout, a ani jsem nevěděl, že se strhla nějaká „mediální smršť“. Na prvních pár dní jsem od toho utekl.

A jak proti konzumu bojuješ ty sám, kromě toho, že děláš sochy?
Já sám taky nakupuju v Tescu a žiju jako jakýkoliv jiný člověk, ale snažím se o tom přemýšlet, nedělat, co nemusím. Ale je těžké se dneska konzumu zcela vyhnout.

Je vůbec reálné se z něj vymanit?
To asi není na mně, abych takovou věc zodpověděl. Je to na lidech. Myslím, že na každém z nás.

A ještě se vrátím k ateliéru, ve kterém studuješ. Je běžné, že umísťujete sochy po Plzni?
Spíš v okolí Plzně. Už pár let běží projekt profesora Beránka „Ohrožené a zaniklé kostely“, který se snaží tato místa kultivovat. Ale přímo v Plzni ne, to běžné není.

Pokud dobře počítám, tak už brzy budeš pracovat na diplomce.
Příští rok. Mám několik námětů, a teď je otázka, zda je budu zpracovávat nebo začnu něco nového, ale rozhodně je z čeho vybírat. Nevím, jestli se budu ještě držet plyšových hlav, ale figury asi ano. Baví mě to, a to je to hlavní, potom všechno jde. ∞