Svým výtvarným dílem i aktivistickou činností rozkrývá a podrývá zavedené mocenské struktury naší společnosti. Pronikavé směsice mytologických, ale i vědeckých či popkulturních odkazů útočí zejména na politicko-společenské uspořádání současného světa a genderovou předpojatost. Podobně invazivní jako obsah prací Marie Lukáčové je přitom i jejich forma.

A vlastně nezůstává jen u obsahu a formy. Když měla před necelými dvěma roky Marie Lukáčová reagovat na zadání znějící umění ve veřejném prostoru, instalovala svoje video rovnou do showroomu nejmenovaného řetězce prodávajícího elektrospotřebiče. Vše se navíc nacházelo přímo v jednom z chrámů pozdního kapitalismu, v pražském obchodního centru Palladium. Coby komunikační nástroj pro svou videokoláž I Became a Man Who I Love to Be With tak Lukáčová důmyslně využila tradiční atribut moderní „idylické“ domácnosti – televizory se širokoúhlou obrazovkou.

Podobný kontrast volí umělkyně i ve své zatím poslední práci Magie v době konjunktury. Dvojici mladých žen kriticky rapujících o toku peněz a roli bank ve společenském systému či environmentální krizi slouží jako pozadí stylová designová kuchyň. Tedy opět prostředí, jež je spojováno spíše s bezstarostným blahobytem a pohodlím, než s vidinou fatálních globálních problémů. Nevinně vyhlížející příprava snídaně, která doprovází projev dívek, navíc zahrnuje i motivy dobře známé z vizuálního jazyka televizní reklamy – otevírání šuplíků pomocí letmého přitlačení kolenem či zalévání misky plné cereálií proudem čerstvého mléka. Magie dnešních dnů tak podle Lukáčové spočívá mimojiné v „kouzlu“, kdy finanční investice na jedné straně planety mohou znamenat zánik deštného pralesa na konci druhém. Sama umělkyně ke své práci dodává, že „základní pravidlo vrcholových bankéřů a bankéřek je však udržet své tajemství před obyčejnými lidmi, a tak striktně dodržují svůj odosobněný výraz frigidních hybatelů ekonomie.“


Samplujou jazz a běhaj po lese
Rap jako umělecký prostředek prostupuje i dalším počinem Marie Lukáčové s názvem Oddher’s Eco Trip. Výhradně ženský kolektiv v něm podvratným způsobem tlumočí pilíře modernistické patriarchální společnosti – zejména snahu o nepřetržitý pokroku a nekonečný růst. I zde je přítomno určité pnutí – drásavý obsah práce je prezentován formou videoklipu, tedy primárně zábavního a volnočasového žánru. Scény z bytostně „nerapového“ prostředí, jakými jsou podzimní les s kupami spadaného listí či starobylá knihovna, jsou navíc prokládány animovanými motivy odkazujícími na molocha těžebního průmyslu a dramatické změny ve složení soudobé fauny.

Dej mi prosím takové tělo, které bych mít chtělo
Zejména ve svých starších výtvorech reflektuje Marie Lukáčová roli lidského těla v politicko-společenském kontextu dneška. K takovým pracím se řadí i trochu tajuplně působící počin Gizd i Zgarb. Hlavními postavami jsou v něm dvě komplikovaně vymezitelné entity, jež na sebe v tnejvíce případech berou podobu ženských těl. V průběhu místy až groteskní a jindy zase téměř mrazivé koláže ovšem vyvstává na povrch, že původ a podstata obou protagonistek sahají do říše jedovatých hub, snad kamsi až k nechvalně proslulým muchomůrkám zeleným. Gizd i Zgarb jsou díky tomu nejen schopny plynule přecházet mezi jednotlivými formami, a tím pádem unikat třídění nynější patriarchální společnosti, ale zároveň disponují i smrtelnou toxicitou. Tu se dle vlastního prohlášení rozhodly správně nasměrovat, když „pro zkvalitnění veřejného prostředí, vužívajíce výhod týdenního průběhu svých jedů, putovaly napříč krajinou a konali společenské dobro v podobě eliminace vládnoucích elit.“

Rozmočená normativita
Jako další nástroj k znejištění divácké percepce využívá Lukáčová různé nesousledné pojímání času. To je přítomno i v práci Who is the Agent, my Frozen Frog?. Spekulativní příběh nás zavádí do prostředí slovenských vodopádů v zimním období a starých skotských hradů. Sleduje přitom osudy dvou notně rozdílných kolektivů. Prvním z nich je těžkým, mokrým sněhem se vláčející a navýsost konformně působící skupinka turistů s lehce rozmrzelým průvodcem, druhým potom čtveřice záhadných, vzájemně propojených čarodějnic oděných do zvířecích kožešin a ponejvíce se ocitajících v záři jeskynního ohně. Skrze prolínající se dějové linie a pro svou tvorbu tradiční mísení vědeckých s mytologických motivů přemítá umělkyně prostřednictvím svého díla nad účinky lidského konání na životní prostředí i na lidské tělo jako takové.

Marie Lukáčová se frekventované problematice genderu dotýká i prostřednictvím fenoménu postčlověka. Výrazným je v tomto ohledu výtvor Siréna, jenž rovněž využívá konfrontaci různých časových rovin. Video, jehož verbální složka je výjimečně omezena pouze na voiceover, podnětným způsobem otevírá možnost posthumánních bytostí jakožto jsoucen překonávajících genderovou diferenciaci.

Kam až to dospěli?
Alternativní postupy jako bohaté členění obrazu, sestavování jeho rozmanitých podob a nelineární příběh však Marie Lukáčová zjevně neužívá bez výjimky. Poměrně jednolitým dojmem působí po formální i narativní stránce video What Would Evolution Do?.

Prostřednictvím několika metafor, mytologických, ale i prvků science-fiction v něm autorka předkládá svou reflexi na problematický vztah pokroku a moci. Lidská civilizace se v krátkém snímku ocitá na pokraji zkázy a ve snaze zvrátit svůj osud je nucena vydat se nazpět až k počátkům života pod mořskou hladinu. Na náročnou výpravu jsou vysláni tři zástupci nesoucí rozdílné podoby – polonahý muž, fena německého ovčáka a létající ocelový objekt se zlatým středem (ponejvíce připomínající útvar složený z ráčnových klíčů). Na pozadí rozpadu skupiny v důsledku diskutabilního vztahu její maskulinní a feminní části a následného fiaska celé pouti přitom vyvstává autorčina radikální obžaloba patriarchátu.

Coolnes i v kuchyni
Nejbližší tvůrčí kroky Marie Lukáčové bude možné sledovat i v rámci letošního finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. V něm se letos osmadvacetiletá umělkyně ocitla coby výrazná zástupkyně jednoho z aktuálních uměleckých proudů kriticky přehodnocujících heteronormativní uspořádání světa. Konvenční struktury ale Lukáčová dlouhodoběji narušuje také v rovině obrazu. Ten je v jejím díle často rozčleňován, rozličně mutován a následně spojován. Míseny jsou tak inscenované scény s těmi dokumentárními i se zmíněnou 3D animací. Divák je také opakovaně vystavován až kontrastně se měnícím rychlostem záběrů a velmi dynamickému charakteru kamery s častým střídáním perspektiv.

Marie Lukáčová svým spekulativním přístupem, otevíranými tématy, ale i vztahem postav a narativu, fragmentarizací obrazu či jeho nehiearchickým uspořádáním usiluje o vytrhnutí z navyklého vnímání světa. A jako progresivní se jeví i autorčina nejnovější snaha o oživení role rapu jako potenciálního prostředníka společenské změny.
A je v mnoha ohledech příznačné, že tak činí právě i z prostředí (stylizované) domácnosti… ∞