V dokumentech vidím větší hodnotu než v jiných filmech. Obvykle předkládají obraz skutečného světa, jehož stránku nám média ukrývají nebo zprostředkovávají pouze tu část, kterou chtějí, abychom znali. V této souvislosti je pro mě svátkem festival Jeden svět.

Tématem letošního čtrnáctého ročníku byly protesty, nepokoje a revolta. V několika promítacích sálech v Praze jste si mohli mezi 6. a 15. březnem vybrat z více než stovky dokumentů. Ze snímků řazených v deseti kategoriích se v mé mysli nejdéle zabydlel Když se kácí les.

Z aktivisty radikálem
Hlavní postavou poutavého příběhu je americký ekologický aktivista Daniel McGowen, který skrze své vzpomínky ukazuje historii hnutí ELF (Earth Liberation Front). On sám v něm působil už od jeho vzniku. Daniel a několik dalších začínali jako parta lidí nenásilně se angažující za ochranu životního prostředí – zejména proti kácení starých lesních porostů. V počátcích ještě doufali, že tímto způsobem mohou situaci změnit. Když v oregonském centru Eugene bránili vlastními těly poražení několika stromů, na jejichž místě mělo vzniknout parkoviště, byli za to potrestáni brutálním zásahem policie. I při demonstracích se násilí proti aktivistům stupňovalo. Po několika marných pokusech situaci řešit smírnou cestou se rozhodli přitvrdit. Činy přece mluví hlasitěji než slova. Vydobýt si změnu lze jen radikální cestou. Našli ji v zapalování objektů korporací podílejících se na devastaci životního prostředí.

První polovina dokumentu byla strhující. Měla jsem pocit, že přímo dokáže podnítit člověka k tomu, že za svoje ideje musí bojovat. Že ten nejmírnější způsob není ten nejúčinnější a občas je potřeba vytáhnout zbraně těžšího kalibru. Jako by dokument dával sílu věřit, že i několik jednotlivců může změnit zoufalý stav společnosti.

Po jednom nezdařeném požáru však aktivisté s další činností přestali. Na základě mylných informací se jim podařilo zničit objekty, které zničit nechtěli. V Danielovi tahle akce zanechala velkou nejistotu a pochybnosti ve vlastním počínání. Stále agresivnější forma protestů skupinu názorově rozdělila. Některým se zdálo, že již zašli příliš daleko, jiným to pořád ještě nestačilo.

Všechno má své důsledky
Každý z nich šel dále svou vlastní cestou, jenže policie nepřestala hledat viníky. První indicie, kterou po několika letech odkryli, vedla k Jakeovi – Jacobu Fergusonovi, jenž zakládal požáry spolu s Danielem. Jake pod výhrůžkou doživotního trestu kývl na dohodu a stal se tak klíčovou osobou k rozkrytí celé skupiny. I Danielovi byla nabídnuta možnost dohody, stejně tak jako dalším zadrženým. Většina s dohodou souhlasila a rozhodla se vypovídat proti ostatním. Daniel do poslední chvíle hodlal stát za svými hodnotami a dohodu neuzavřít. Nakonec souhlasil s přiznáním se za podmínky, že nebude muset „plivat špínu na ostatní“ (jak se sám vyjádřil). Rozsudek zněl – sedm let výkonu trestu ve věznici pro teroristy. I přesto, že při těchto žhářských útocích nikdo nikdy nebyl zabit ani zraněn.

Kdo ví, co je správné?
Druhá polovina dokumentu ukazuje zoufalost všeho snažení. Daniel se děsí, když je označován jako terorista, i když s předponou eko. Ačkoli zradu kamarádů příliš nezmiňuje, jistě ho trápí jejich rozhodnutí, za kterými stály přísliby nižších trestů.

Na dokumentu jsem ocenila i to, že nezaujímá jednoznačné stanovisko. Příležitost promluvit zde dostávají nejen samotní aktivisté, ale i policisté a osoby, které byly požárem poškozeny. Z úhlu nezávislého pozorovatele je těžké přiklonit se na nějakou stranu. Když se vžiji do pocitů a situace zúčastněných, dokážu najít kousek pochopení pro většinu z nich. Daniel na mě působil velmi sympaticky. Měla jsem z něj pocit, že má vše v hlavě srovnané, jen si nějak nedovedl spočítat následky. Nemyslím, že litoval svých činů, spíše svého osudu. Celou dobu věřil, že pokud se někdo z členů organizace nepřizná, případy žhářství nikdy nebudou rozkryty.

Je celkem pochopitelné, že po marných protestech se rozhodli přitvrdit. Tím spíš, že některé z prvních požárů splnily očekávání. Například redmontský závod na zpracování masa divokých koní nebyl po vypálení znovu otevřen. To je mohlo utvrdit v přesvědčení, že jejich činnost skutečně přináší výsledky. Kdo je v téhle fázi ten špatný? Lidé týrající zvířata, nebo lidé zapalující objekty, kde jsou zvířata týrána? Jenže ani tahle mince nemá jen jednu stranu. Na druhé straně jsou lidé poškození požárem. Prezident dřevařské společnosti byl z vypálení své firmy zděšen. Nevěděl, proč se stal terčem útoku, začal mít strach o sebe a svou rodinu. A reakce policie? Její zásahy při demonstracích a protestech byly zdrcující a odporné. Vyvolávaly pocity naprosté bezmoci. V dokumentu dostali prostor pro vyjádření detektiv, policejní kapitán a asistent státního zástupce. Poslední dva zmiňovaní hovořili o pojmu ekoterorismus. Nezdálo se, že by trvali na tom, aby Daniel vykonával svůj trest v nejtěžší věznici. Naopak vypadalo, že i oni mají v sobě nepatrné pochopení pro tento zločin.

Dokument vybízí k úvahám, jaké formy protestů jsou tedy správné. Mírová demonstrace, která je rozehnaná obušky, vodními děly a slzným plynem? Nebo se vyplatí být radikální a zasáhnout korporace tím jediným způsobem, kterým je zasáhnout lze, tedy finančně? Ničit jejich sídla, připravit je tak o peníze, které jsou vlastně to jediné, o co jim jde? Podstoupit riziko třeba i doživotního vězení? Existuje vůbec efektivní forma revolty? Lze se dovolat spravedlnosti pro všechny?

Když se kácí les
(If a Tree Falls: A Story of the Earth Liberation Front)
USA, 2011, 85 min.
režie Marshall Curry, Sam Cullman