Všechno by to znělo jako další kapitola sci-fi knihy nebo filmu – jak je libo, jen kdyby to nebyla realita. Skutečnost, na kterou si opravdu můžeme sáhnout, kterou můžeme žít.

Veletržní palác mě ze svých útrob vyvrhl jako špatně stravitelné sousto. A já vdechl vůni kávy, oklepal se, rozhlédl, otočil na prošoupaném podpatku a opět jsem se do budovy vrátil. Tentokrát ne do galerie, nýbrž do Café Jedna.

Mám pár důvodů, proč miluju Holešovice, a někdy ani nechápu, jak jsem se odtud mohla odstěhovat. Naštěstí má Praha sympatický rozměr a všude je to kousek. Dokonce i do Berlína! Nebo spíš do Berlínskýho modelu.

Na jaře si zásadně nepěstuji, ani žádným jiným způsobem nezkrášluji své nehty. Chodím po zahradě oblečená jako Bořek Stavitel, vrtám se v zemi celý den a v potu tváře bojuji s krtky, kteří mi neustále ničí záhony. Večer se horko těžko zbavuji hlíny, ze které se stal můj neoddělitelný souputník. A fakt mě to baví!

Pracující lid se v obvyklých otevíracích hodinách do galerie nedostane. Jistou naději poskytuje dvakrát do roka iniciativa Máme otevřeno. Koncem tohoto týdne tak zůstanou veřejnosti otevřeny mnohé výstavní prostory do nočních hodin a navíc nabídnou doprovodný program. To vše zadarmo.