Umělec Jean Dubuffet byl prvním, kdo tvorbu psychicky nemocných tvůrců uchopil pojmem. Syrové umění, pod kterýmžto termínem je známo nám, nazval art brut. Jak taková tvorba vypadá a čím se liší od té institucionalizované?

Dubuffet je stěžejní postavou, která umění nemocných solitérních tvůrců propojila s uměleckým světem. Přesnější je ale konstatovat, že díky jeho vymezení jej spíše oddělila. Dubuffet se kromě samotné tvorby věnoval umění i teoreticky. V roce 1968 publikoval studii Dusivá kultura, ve které rozebírá pojmy „kulturní“ a „surový“. Postavil v ní proti sobě dva světy, z nichž jeden vychází z přirozenosti, autentičnosti a nepodmíněnosti a nese další přívlastky, které nejsou ovlivněny dlouhodobější návazností něčeho na další, umělým utvářením či záměrem. Ten syrový, v podstatě čistý, esenciální přístup, vycházející z niterné nutnosti, kdy Dubuffet tvrdí, že konstruktivní je pouze nihilismus. Tedy popírání všeobecně přijímaných hodnot a dogmat. Tím obšírněji opsal a rozvinul pojem art brut, který se zrodil v jeho ústech ale už dříve – po druhé světové válce. Ve statutu Společnosti art brut, jež tyto periferijní umělecké projevy sbírala, v roce 1949 definoval syrové umění jako takové, které je vytvořeno bezvýznamnými lidmi a představuje specifický charakter osobní invence, spontánnosti a svobody vůči konvencím a zaběhnutým zvyklostem. Hlubší snahu o porozumění takovým dílům doprovázel vliv psychiatra Hanse Prinzhorna. Dubuffet pak začal zkoumat sbírky děl z ústavů psychicky chorých a hledal v nich možnost obrody umění.


Raději art brut než kulturní umění
Přes třicet let shromažďuje umění psychicky chorých i francouzský sběratel Bruno Decharme. Přes 300 převážně současných děl z jeho sbírky „abcd“ je aktuálně k vidění v Centru současného umění DOX. Výstava přináší i krátké životní příběhy jednotlivých tvůrců. V nich se často opakují problematická dětství, brzká smrt rodičů, alkoholismus v rodině nebo diagnózy jako schizofrenie, autismus, Downův syndrom, dětská obrna, deprese. U každého autora byla spouštěcím mechanismem k započetí tvorby nutnost uchopit svou existenci, zkrotit mysl nebo tělo či touha spasit svět. Výstava, která ukazuje práci autorů s nejrůznějšími materiály a způsoby tvorby, přináší množství z pohledu zdravého člověka obskurních děl. V prostoru levitující objekty či sochy, které vytvořila Judith Scott z větví omotaných barevnou vlněnou přízí, vytváří dojem přítomnosti podmořských živočichů a evokují umění primitivních národů. Karel Forman nalezl seberealizaci v přetvoření svého bruntálského panelákového bytu. Nejrůznější vizuální materiál, ať sebrané letáky nebo obrázky z rodinných alb, použil k tvorbě koláží, jimiž všechny stěny bytu polepil. Na výstavě je jeho byt v přenesené formě k navštívení. Luboš Plný, který je od dětství fascinován lidským tělem a jeho smrtelností, se vyrovnával se smrtí svých rodičů, jejichž pozůstatek v podobě popelu citlivě umístil do středu obrazu. Od něj začal, počínaje datem narození každého z nich, psát jednotlivé číslice, až došel k datu jejich smrti. Vytvořil tak obraz celého jejich života, ve kterém jsou číslice s ohledem na svou velikost čitelné lépe s pomocí lupy, jež je k instalaci přiložena.

Autenticita neředěná rozumem
Další díla spojuje podobný prvek – jejich existence se zakládá na dostupných materiálech. Složitost je pak právě v jejich využití a v koncové podobě. U veškerých prací lze vysledovat obsesivní přístup v jejich vytváření. Obsese se častokrát zhmotňuje v opakování nějakého detailu nebo jednoho námětu, který je násoben. Pro tvůrce má vše smysl. Veškeré existující má řád, jen na první pohled to vypadá, že žádný není. Ve všech dílech je zřejmý absurdní perfekcionismus. Sebemenší námět, který může být pouhým detailem, je doveden až k patologické dokonalosti. Celek tvoří rukopis autorů, který je pro všechna jejich vyjádření jednotný. Není hledáním podoby sdělování, je jeho jedinou cestou ve své autentické podobě. Díla nabízejí úzkost, frustraci, strach a údiv či obdiv. Lze je obtížně uchopit, protože odráží cizí vnitřní světy, které osobám bez stejné zkušenosti nemohou být v měřítku jedna ku jedné předány. Usnadňují to jednotlivé popisy, umožňující divákovi alespoň jemně nahlédnout do možných myšlenkových pochodů autorů. Výstava je silným zážitkem, který opět může otevřít otázku, co to vlastně umění je, k čemu slouží a proč by nějaké mělo být povyšováno nad další. ∞


ART BRUT LIVE – sbírka abcd | Bruno Decharme
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
27. 3.—17. 8.