Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

Jsem dcerou váženého pražského lékárníka, ale víc než svět mastiček mne láká pražská bohéma. Objevuji avantgardu a chodím do těch správných kaváren. Vím, co je to surrealismus, futurismus a psychoanalýza. Čtu potají Marxův Kapitál a platonicky miluju Huga Haase. Odvážím se nahlas říct slovo onanie. Píšu poezii a kouřím cigarety v dlouhé špičce.

Sladká třicátá léta se ale přehoupnou do své druhé půlky.

Možná se ze mě v průběhu času stala ctihodná matrona a na politiku ani poezii nemám čas. Říkám si, že „nějak bylo, nějak bude“.

Možná nosím na rukávě židovskou hvězdu a do kaváren už dávno nesmím.

Možná se zdviženou pravicí vítám nového vůdce a tvůrce nového řádu.

Kdo ví.

Vyhlídky zdají se být neradostné. Možná jsem přežila válku a čeká mě další vítězství. Tentokrát vítězí pracující lid a tam, kde visela napřed podobizna Masaryka a potom na čas kníratého Adolfa, visí zarámovaný báťuška Stalin.

Už se mi to nelíbí, říkám si osmdesát let před tím, než se tato věta stane tlačítkem na nejoblíbenější sociální síti světa. Obrátím tedy list a zvolím si přesun v čase a prostoru. Své mládí prožívám v experimentátorských létech šedesátých.

Jmenuji se Jane a pocházím z Bostonu. Po vzoru Jacka Kerouaca se vydávám stopem přes Státy do Kalifornie. Miluju Grateful Dead. Chtěla bych být slavná jako Janis Joplin, ale neumím zpívat. O to víc fetuju. Naplno vdechuji počátek nových hnutí, omamné výpary hašiše a horký vzduch tetelící se nad dálnicí.

Třeba mám ale smůlu, že se ve stejné době a ve stejné zemi narodím s poněkud tmavší kůží. Čeká mě nejspíš kariéra domácí posluhovačky v jednom z těch úhledných předměstských domků, kde žijí uspěchaní workoholici a znuděné frustrované ženušky v domácnosti. I když Martin Luther King právě pronáší plamennou řeč o tom, že se mu zdál sen, v realitě se nic moc nemění.

A tak to zkusím potřetí. Po výletu přes oceán se pokorně vracím do srdce Evropy. Zmatené období puberty prožívám v letech devadesátých. Změnila se však i první číslice letopočtu. Je podzim 2091. Moje matka mi vypráví, jak se kdysi dávno v roce 2012 všichni připravovali na konec světa. Poslouchám ji jen na půl ucha, přemýšlím totiž, jakou barvu šatů si vezmu na oslavu kamarádčiných narozenin. Nakonec zmáčknu jeden z čipů všitých na lemu rukávu a počkám, až se bezbarvá látka změní v královskou modř. Vyčkám, až se uvolní sedadlo v teleportu a těším se na bujarou party na druhé straně oceánu.

Co když ale žádná druhá strana oceánu nebude? Obyvatelný svět se kdysi dávno zmenšil a pevnina vykukuje z nedozírné vodní plochy pouze v místech, kde se dřív tyčily velehory. A já mám to štěstí, že jsem přežila druhou velkou potopu světa.