Potkávám se s neobyčejně vysokou ženou, zvláštní, elegantní, avšak s patrným mužským čímsi… Michelle Adlerová má perfektní manikúru, doplňky a černý kožich. Michelle je transsexuálka.

Jak to celé začalo? Kdy jste si uvědomila, že nejste „on“, ale „ona“?
Že něco není v pořádku, jsem cítila už někdy ve čtvrté třídě na základce. Transsexualita, podle současné medicíny, vzniká už v prenatálním období a člověk s tím nic neudělá. Kdysi se transsexualitu snažili přeškolovat, vyléčit, což byly ale dost pomýlené tendence. Dá se potlačovat, ale jen krátkodobě. Když se muž cítí jako žena, tak se častokrát stává, že se začne projevovat jako extrémní macho. Což byl i můj případ. V té třetí-čtvrté třídě jsem byla ještě dost slabá a citlivá. Tenkrát, v 70. letech, s něčím takovým člověk prostě nemohl vyjít ven. To jsem cítila celkem jasně. Rozdíl oproti dnešku je tedy opravdu výrazný. Dřív o transsexualitě nebyly vůbec žádné informace, takže jsem si myslela, že „to“ mám jako jediná na světě. Rozhodla jsem se, že to bude takové moje tajemství, a začala jsem naopak dělat ryze mužské věci, abych okolí a samu sebe přesvědčila, že je všechno v pořádku. To trvalo podstatnou část mého života. S internetem a novými informacemi přišla velká změna. Četla jsem, studovala a přemýšlela sama o sobě. Byla devadesátá léta, situace se uvolňovala. Jednou jsem třeba byla na nějakém travesti setkání, ale to mi absolutně nic neříkalo. Jsem poměrně dost estét a koukat se na zoufale vypadající chlupaté chlapíky navlečené v minisukních se mi moc nechtělo. Stejně jsem si nemyslela, že do téhle přeměny někdy půjdu. Čím je ale člověk starší, tím je ten stav horší. Vyzkoušíte všechny možnosti, které existují, zjišťujete, že to nejde, a tak častokrát ke změně genderu dojde až ve středním věku. Člověk už je tak zoufalý, že si řekne, že už mu nic jiného nezbývá, tak proč do toho nejít. Moje terapeutka mi říkala: „Heleďte, vy už jste zkusila úplně všechno. Pořád s tím bojujete, tak co prostě zkusit přestat bojovat?“

Jak vaši genderovou přeměnu přijalo nejbližší okolí?
S nejbližší rodinou to nebylo, a není, úplně nejlepší. Nevědí, jak to uchopit. Celá situace je pro ně hrozně těžká. I když tomu racionálně rozumí, emocionálně to prostě není jednoduché. Ale snažíme se. Co se týče práce, tak otázky nejednoznačnosti nebo nějakého přelévání genderů jsem řešila ve své volné tvorbě. Začala jsem dělat každoroční mezinárodní výstavu Transgender Me, takže lidé viděli, že se zabývám tímhle tématem. Problém, jak moje rozhodnutí přijmout, měla hlavně rodina a hodně blízcí přátelé. Je to pochopitelné, jste zvyklí na nějakou stálou formu vztahů a rozhovorů, a najednou se všechno mění. Mně se taky mění zájmy, do mého života přicházejí noví lidé, a může se stát, že se vaše cesta bude ubírat jinudy než cesty vašich blízkých přátel.


Tvořit, žít a pracovat. S hormony

Spolu s dalšími členy tvoříte uměleckou skupinu Pode Bal. Čemu se přesně věnujete?
Pode Bal je výtvarná skupina, která u nás vlastně poprvé začala se sociálním a politickým uměním. Momentálně jsme činnost naší skupiny trochu utlumili, ale svého času jsme dělali velké projekty ve veřejném prostoru, které byly silně konfrontační, politické. Pracovali jsme společně, podobně jako skupiny Guma Guar nebo Ztohoven. Pode Bal teď klidně spinká, ale kdyby byla potřeba, může se zase vzbudit.

Celá ta změna asi musela ovlivnit i vaši tvorbu, je tomu tak?
Ve skupině Pode Bal jsme všichni tvořili kolektivně a já jsem se rozhodla, že je potřeba to vyvážit něčím vlastním. Pustila jsem se do různých fotek, které zkoumaly právě otázku genderu. Protože jsem fotila hlavně sebe, šlo více méně o výzkum. Poslední rok, kdy beru hormony, v rámci hormone replacement therapy, se toho hodně změnilo. Rozhodně jsem se zjemnila já i moje tvorba. Hormony totiž opravdu dělají divy a řekla bych, že dost podmiňují lidské jednání a myšlení. Jsou velká nálož pro každou ženu. Zvlášť když jsou koncentrované do jednoho roku a jedné terapie. Ženy mají čas je během puberty nějak zpracovat, ale během roku? Jsou to šílené změny fyzické i psychické. Třeba mi po relativně krátkém braní estrogenu odešly veškeré ambice. Před tím se můj život točil kolem toho, že musím být slavný umělec, musím udělat tuhle a tamtu výstavu, a teď si říkám, že je to vlastně jedno. Hlavně, že mě to baví.

Jak vypadá současná situace transgender lidí? Naučila se je už společnost přijímat lépe?
Transsexualita se začíná více řešit, to rozhodně. Společnost ale spíš vnímá ty případy, které jsou vidět – celebrity. Ať je to velmi probíraná Caitlyn Jenner (dříve Bruce Jenner), nebo třeba syn (dříve dcera) zpěvačky Cher, Chaz Bono. Tyhle slavné případy přitahují pozornost přehnaným zjevem – všechno mají umělé a ztrácí veškeré rysy a symetrii. Sice mají perfektní nos, bradu i prsa, ale jen na první pohled, třeba na fotce. Na videu už je vidět, že všechny ty umělé součásti spolu úplně nehrají. Pak jsou ale i případy, kdy tím lidé spíš získají, třeba Lana Wachowski, americká režisérka a producentka, je po změně genderu mnohem otevřenější a pozitivnější osoba.

Při přípravě výstavy Transgender Me jsem pátrala, jak to s gendery a transgedery bylo v jednotlivých historických kulturách. Většinou lidé věřili, že jde o požehnání, mít dvě části, dvě tváře, dvě polohy. Transgender lidé byli považováni za jakési božské bytosti. V Indii třeba funguje dva tisíce let náboženská sekta transsexuálů „Hidžra“, jejíž členové podstupují rituální operace a celá sekta má svůj jasný náboženský význam v celé společnosti. I severoameričtí Indiáni transsexualitu přijímali, počítali s ní. Příkladů je nespočet. Můžu říct, že až potom, co jsem vyřešila transsexualitu Eskymáků, jsem začala řešit tu svoji.

Michelle Adlerová
Umělkyně, členka výtvarné skupiny Pode Bal. Každoročně pořádala mezinárodní výstavu Transgender Me a ve své vlastní tvorbě se také vyrovnává s tématem transsexuality. Pracovala jako kreativní ředitel několika nadnárodních reklamních agentur, nyní je na volné noze.



Tohle si člověk nevybírá

A co situace u nás? Jak je toto téma vnímáno českou společností a státem?
Zajímavé jsou příběhy o transsexualitě ve spojení se zákony. Vzali se jako muž a žena, měli společný život i děti, a po padesátce se něco změnilo a najednou měla vnoučata dvě babičky. Rodina to přijala úplně normálně, ale aby spolu mohli být dál, museli se rozvést. Proč? Protože zákon nedovoluje změnu pohlaví operací, pokud je člověk v manželství. Takže se nuceně rozvedou a musí změnit statut – z manželství na registrované partnerství. Kdyby se mezi tím jednomu z nich něco stalo, tak ten druhý nárok na dědictví mít nebude. To jsou věci, které se snad ještě dochytají a upraví, protože jsou situace, které nejsou z právního hlediska úplně domyšlené. Co je výhodou v Česku oproti jiným zemím a v čem jsme poměrně pokrokoví, je právě ta operace – je totiž zadarmo. Hradí ji pojišťovna, protože transsexualita je zařazena mezi diagnózy. Jinde jsou to statisíce, které lidé za takovou operaci platí.

Celý pojem transsexuality je zanesený předsudky a různými zmatky. Lidé si vybaví nějakou „travesti show“. V zásadě proti takovým projevům nic nemám, ale nechci, aby si mě lidé s tímhle spojovali. Veřejnost by se na nás neměla koukat jako na chudáky, kteří si jen stěžují, že se narodili do špatného těla. Tohle si člověk nevybírá. Na druhou stranu měla spousta lidí i v té původní biologické roli úspěšný a dobrý život, akorát to prostě nejde dlouhodobě. Mě můj život i v mužské roli svým způsobem bavil. Teď je to ale něco jiného.


Nejsem gay

Co třeba nejzákladnější věci, jako jsou gesta?
Mužské a ženské pohyby jsou velmi rozdílné. Já jsem se to učila postupně. Měla jsem vždycky poměrně jemná gesta, ale od té čtvrté třídy jsem se rozhodla s tím bojovat. Plně jsem si osvojila mužská pohyby i držení těla. Později, před zahájením hormonální terapie, jsem gesta a řeč těla začala studovat. Jednou jsem třeba dělala fotografický projekt, kdy jsem si všímala, jak odlišně ženy a muži sedí v metru. Udělala jsem sérii fotek s názvem Public Body Language Secrets, kterou jsem nenápadně nafotila na mobil. Chlapi vždycky seděli lehce zhrouceně s roztaženýma nohama a ženy měly naopak takový ten uzavřený posez.

Jste teď spokojená?
No, je to hukot. Po roce hormonů, změn a výkyvů nálad bych už byla docela ráda v klidu. Říká se, že ten první rok je nejhorší, pak by se to mělo nějak urovnat. Navíc se mi stala věc, která se sice občas děje, ale nějak jsem nečekala, že se stane i mně. Začali mě zajímat chlapi. Nikdy jsem si nedovedla představit být s mužem, protože nejsem gay. Prý se to může různě měnit, takže nevím, zda je to trvalé. Říkám si, že už bych potřebovala nějaké životní jistoty. Změn už bylo dost. ∞