Dvě setkání s CAMP Q na pražské Štvanici. „Galavečer“ s osudovou tombolou ve stylu TV reality show, druhé pak komentovaná prohlídka intergalaktického adaptačního tábora, kdy už si nikdo moc nepamatoval (možná raději ani nechtěl), jak to „tenkrát“ vlastně bylo…

Byl tomu rok, kdy v pražské La Fabrice mělo premiéru představení Duet pro jeden hlas, v režii Viktora Polesného. Příběh z pera Toma Kempinského inspirovaný osudy violoncellistky Jacqueline du Pré, jejíž nadějnou kariéru nemilosrdně ukončila lékařská diagnóza, roztroušená skleróza. Již protimluv v názvu hry naznačuje její monologický charakter, a to v několika polohách.

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdyby na Zemi přistáli uprchlíci z cizích planet? Naučili bychom se s nimi žít? Tyto otázky si kladli tvůrci projektu CAMP Q – hlavní české expozice Pražského Quadriennale 2019.

Čtrnáctý ročník největší mezinárodní přehlídky divadla a scénografie se odehraje od 6. do 16. června 2019 v prostorách pražského Výstaviště. Během 11 dnů nabídne Pražské Quadriennale expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Mezi hlavními hvězdami je například ilustrátorka Olivia Lomenech Gill, italský operní režisér a scénograf Stefano Poda či audiovizuální umělec Romain Tardy.

Třicátý první Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2019 zahájí živelná a nekonformní korejská choreografka Eun-Me Ahn dílem Let Me Change Your Name. Opening festivalu proběhne ve třech večerech, a to 3.–5. 6. v divadle PONEC. Další Událostí sezony bude představení OCD Love izraelské taneční skupiny L-E-V DANCE COMPANY a světoznámé choreografky Sharon Eyal, slavnostního zakončení se ujme francouzský akrobat a choreograf Yoann Bourgeois. Akce bude trvat až do 22. 6. a kromě Prahy se bude konat v dalších 22 městech a obcích ČR.

Někdy je tak těžké odborně vysvětlit, co autor zamýšlel svojí inscenací. Mám pocit, že se to prostě nedá napsat. Když absentuje příběh, nejsou rozeznatelná témata a nechytíte se žádného textu, pak se to zvrhne v dlouhé zírání na prázdný wordovský dokument. Ale když se konečně donutím vytvořit aspoň úvod, zjišťuji, že přece právě proto, že se nemusím chytat skoro ničeho, mne baví nad tím přemýšlet. Moje myšlenkové pochody bývají dost zmatečné, takže se chyťte rychle. Tentokrát mluvím o pohybovém traktátu Deep Shit v režii Juraje Augustína.

V termínu 23.–28. května 2019 vstoupí festival Divadelní svět Brno do svého jubilejního desátého ročníku. Organizátoři do Brna přivezou na více než padesát pozoruhodných představení z celého světa, zastřešených atraktivním tématem: Evropský sen! Motto letošního festivalu je přitom jednoduché a nečekaně provokativní zároveň: Vítejte!

Vytváření prostředí k určitému zážitku. Tím je scénografie v pojmu aktuálního jazyka 14. ročníku Pražského Quadriennale. Mezinárodní přehlídka divadla a scénografie se návštěvníkům otevře od 6. do 16. června v prostorách pražského Výstaviště. Jak je současná scénografie vnímána a co přehlídka nabídne, sdělily Markéta Fantová, umělecká ředitelka PQ 2019 a spolukurátorka projektu 36Q°, společně s výkonnou ředitelkou Pavlínou Šulcovou.

Už jste někdy přemýšleli nad tím, co by se stalo, kdyby na zemi přistáli mimozemšťani? Kde bychom takové uprchlíky z vesmíru vůbec shromáždili? Jak s nimi komunikovat? A jak by se k problému postavily politické elity? Na tuto otázku se snaží odpovědět hlavní česká expozice a unikátní imerzivní show, která vzniká v rámci 14. Pražského Quadriennale v Praze na Štvanici.

Za trochu krásy šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…

Maryša patří mezi českou klasiku, a tak není divu, že se na divadelních scénách objevuje často. Všichni ten příběh znají, minimálně jeho zápletku, ve které stojí mladá dívka Maryša mezi dvěma muži, konkrétně rekrutem Franckem a mlynářem Vávrou. Většinou je na toto drama nahlíženo černobíle a je zřejmé, kdo zde figuruje jako oběť a kdo jako viník, ale co když může být vše jinak? Proti zaběhlým stereotypům se staví ostravské Divadlo Petra Bezruče se svou netradičně tradiční Maryšou.

Marek Cisovský je herec z ostravské Komorní scény Aréna, za jehož neznámější roli se dá považovat Eichmann v inscenaci Slyšení, za níž získal Cenu divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon roku 2015. Nyní, k pětadvacátému výročí jeho nepřetržitého působení na této scéně byl obsazen do titulní role Bruscona v Bernhardově hře Divadelník.

Na počátku jest tuctový příběh. Příběh nezřízené lidské touhy, sobeckosti, nenávisti a pomsty, už tolikrát zpodobněný (jak v mýtech a řeckých bájích, tak i v moderní literatuře, filmu, zároveň žitý v Betonové zahradě dnešního světa etc.). Ladislav Klíma v Utrpení knížete Sternenhocha (UKS) uchopil téma na svou dobu dosti výstředně, zaujal expresivitou i excentričností, resp. nebývalou otevřeností i vulgaritou. A v duchu evropského literárního kánonu pasoval banalitu na hrůznou ošklivost. Ivan Acher s tvůrčím týmem – obdařen řemeslným umem a múzickým nadáním – přetavuje tento jurodivý kadlub s obdivuhodnou imaginací a fantazií.

O současném baletu mnohem více než nějaký text vypoví osobní zážitek. Možná si sama podkopávám vážnost celého článku, ale upřímně musím říct, že pokud neprojdete alespoň fotografie, nějaký vyčerpávající popis nepostačí. Zaměřila jsem se proto více na background trojice představení. Ta byla uváděna pod společným názvem Limitless.

Proty boty jsou brněnská taneční skupina, která spojuje tanečníky s fyzickým handicapem a bez něj prostřednictvím kreativní činnosti, v tomto případě tance. Integrace tanečníků se zdravotním znevýhodněním do této taneční skupiny je jejich základním cílem. Využívají k tomu zejména techniky současného tance, ale i možnosti, které nabízí taneční terapie.

Vztahy mezi Poláky, Židy a Němci se v průběhu staletí různě proměňovaly, za jejich završení se dá považovat druhá světová válka, která je vnímána černobíle. Každý přece ví, kdo byl viník a kdo oběť. Jenže co když ne vše je pravda? Do těchto ran historie se pustil i polský dramatik Tadeusz Słobodzianek ve hře Naše třída, podle které vznikla v Národním divadle moravskoslezském stejnojmenná inscenace, a rozhodně nejde o zaběhané pojetí dějin Polska.

Konec roku 2018 se pro Divadelní fakultu JAMU nesl v duchu absurdity, existencialismu a smrti. Režisér Aleš Kohout k tematickému zaměření uvedl: „Představení nemusí vyvolat pozitivní emoce, hlavně ať jsou silné,“ a proděkan fakulty Ivo Krobot dodal: „Přestože se inscenace jeví pesimisticky, budou velmi živá a originálně ztvárněná, a především mladému publiku můžou přinést významný umělecký zážitek.“

Všichni to známe: hoaxy, nenávistné příspěvky na sociálních sítích, svým obsahem šokující komentáře a polopravdy „hrdinských“ uživatelů. Jak by tento způsob chování ale vypadal mimo on-line prostor? Mohl by vůbec fungovat? Na tyto otázky odpovídá autorská inscenace režiséra Braňa Holička a kol. s názvem #nejsemrasista_ale v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.