Se stářím přichází moudrost, zkušenosti a rozvážnost. Ovšem není někdy škoda vzdát se veškeré mladické naivity a impulzivnosti, díky které každý den přináší ohňostroj emocí, z nichž láska je ta nejsilnější? Předčasně ukončit období, kdy s každým odmítnutím umíráme a k životu nás budí další krásný dosud neznámý úsměv? Jaké je žít s vroubkem nenaplněných tužeb ukazuje inscenace You brněnského Divadla na Orlí.

Začátkem dubna již po čtyřiadvacáté proběhla Česká taneční platforma – přehlídka toho nejdůležitějšího ze současného českého tance za uplynulý rok. Ocenění se rozdávala v kategoriích nejlepší inscenace, tanečník/ce, světelný design a manažer/ka roku.

Příprava, zkoušení a nacvičování herců před premiérou představení jsou pro diváky velkým tajemstvím, byť jde rozhodně o pozoruhodný proces. Co tedy pro jednou zakusit dění před oficiálním uvedením inscenace na divadelní prkna? Že se to zdá nemožné? Ostravské divadlo Mír se svým představením Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích nabízí divákům upřímnou zpověď přímo z divadelního zákulisí.

Je tu čas antropocénu. Doba, kdy je hlavní hybnou silou a likvidátorem planety Země člověk. Důkazy jsou již zřejmé. Vymírání druhů, nové horniny z plastu, oteplování planety, znečištění ovzduší. Existence antropocénu ovlivňuje naši budoucnost, a to ať bude během příštího roku vědci uznán jako oficiální označení naší doby nebo ne. I bez toho je nutné zahájit diskusi, je třeba o tom mluvit a především jednat. Právě proto K antropocénu zve autor a režisér Vojtěch Bárta ve spolupráci s Matějem Nytrou do brněnského HaDivadla.

A bylo světlo. A vznikl svět. A svět se stal báječným místem. Se zvířaty a rostlinami. A přišel člověk. A ten to nějak nezvlád.

Úchvatný let kolem Zeměkoule, zážitek mimo dosah zemské gravitace a divadlo v unikátním prostředí planetária s 360° projekcí. To vše nabídne představení The Tip of the Tongue.

Tajuplný herec, který překvapuje svojí civilností. Hraje natolik do hloubky, že máte o něj strach. Přitom dovede zůstat nad patosem. Čím lehčí přístup, tím palčivější dopad. Brtko z Obchodu na korze (v režii Jiřího Pokorného), spisovatel z Hladu Knuta Hamsuna (v úpravě Vojtěcha Bárty a režii Jana Friče), Alfred v Ibsenově Eyolfovi (v režii Ivana Buraje) – Matěj Nechvátal.

Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?

Všichni to známe. Osamělost, nuda a deprese, tato emocionální směs snad v životě nemine žádného jedince. Ale co s tím, když jde o téma, o kterém se lidé běžně nebaví? Jaké je výchozí řešení? Sebevražda? Restart? Nebo mrtvolné přežívání? To je jen pár tabuziovaných otázek, které zaznívají v divadelní inscenaci Už nikdy sám v olomouckém Divadle na cucky.

Kdo ještě nikdy neviděl žádnou detektivku? Snad asi nikdo, jelikož tento filmový žánr patří k nejvíce populárním a žádaným mezi diváky. Avšak může každý detektivní příběh dosahovat vysoké kvality? Je divácký ohlas faktorem zaručujícím, že se nejedná o brak? To je jen pár otázek, které klade publiku divadelní inscenace „Brak 1 / Mrtvé oči“ v ostravské Staré aréně.

Učenec doktor Faust a milovník Don Juan. Dva protipóly. Dvě vyhrocené anomálie. A jedna nadpozemsky krásná žena. Naprosto netradiční milostný trojúhelník a taky tak trochu jiná pohádka, v níž je princ stejně zkažený jako zlý čaroděj a konec rozhodně nebude šťastný. To je hra Don Juan a Faust, kterou uvedlo brněnské Divadlo U stolu.

Jako inspirační výkop brněnské divadelní skupiny Up the Glen posloužil podle slov členů inscenačního týmu film Jima Jarmusche Kafe a cigára především kvůli celkovému rámci jednotlivých scének, které se ve filmu objevují. Na první pohled ničím zvláštní situace – běžní lidé a jejich běžné rozhovory na běžných místech – se měly stát součástí první inscenace v angličtině založené převážně na improvizaci Coffee and Cigarettes. Koncept se nezdařil dokonale, ale show must go on…

Všichni to známe, je to záležitostí našeho každodenního života, totiž digitální technologie, média a sociální sítě. Kdo dnes nesurfuje po internetu? Asi málokdo. Ale co když právě brouzdání v on-line světě má za následek, že se necítíme dobře a že nás napadne otázka, zda jsme vůbec normální? Tyto novodobé problémy a obavy zachycuje divadelní sonda s přízračným názvem Obyčejný život neboli Tělo a bitevní pole.

„Myslíte, že mu bude podobnej?“ dohadují se tři sestry Kennedyovy (Tereza Vilišová, Veronika Lazorčáková a Lucie Polišenská), zatímco čekají na herce Johna Eastmana (Igor Orozovič), který do irského městečka Sligo přijel natáčet životopisný film o Williamu Butleru Yeatsovi. Tedy o vůdčí osobnosti irského národního obrození, básníkovi mystické symboliky a nositeli Nobelovy ceny za literaturu z roku 1923, jenž v tomto kraji na severozápadě Irska trávil prázdniny u svých prarodičů.

Před čtyřmi lety napsal režisér Ondřej Elbel hru Julek, pojednávající o předlistopadovém disidentovi Juliu Vargovi. Ta však nebyla uvedena v žádném z českých divadel. Z nastudování v Divadle Šumperk byla stažena za podivných příčin.

S tanečníkem a choreografem Jiřím Bartovancem jsem se setkala poprvé prostřednictvím dokumentu ČT Africké kořeny – české tančení. Hned po studiu na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze v roce 2003 odešel Bartovanec do Berlína a od té doby ho v ČR není vidět příliš často. Když na mne tedy vyskočila facebooková pozvánka na jeho představení Razzle Dazzle v brněnské Industře, nezahodila jsem šanci se přesvědčit o tom, kdo je to ten tanečník s africkými kořeny, který stejně jako já vyrůstal na hudbě Michaela Jacksona.

Jaký smysl mají v dnešní době historická dramata? Slouží ještě vůbec k něčemu? Přece jen, co bylo, to bylo, a co bude… Tomáš Vůjtek z Komorní scény Arény dokazuje svou historickou trilogií, která zasahuje do 40. až 50. let minulého století české historie, že tento typ děl je potřebný. Pokud očekáváte, že zde bude mít hlavní slovo křivda vůči Čechům, tato trilogie vás vyvede z omylu. Co když vše bylo, či je, tak trochu jinak?

Jak známo, po zločinu má vždy následovat trest. Co když ale přijde čin, který se nachází někde mezi hrdinstvím, prostým logickým úsudkem a masovou vraždou? Rozhodnout o vině či nevině vojenského pilota Larse Kocha, který jednal navzdory rozkazům a odvrátil teroristický útok na fotbalový stadion se 70 000 diváky sestřelením dopravního letadla, na jehož palubě tak zahynulo 164 cestujících, mohou diváci ve hře Teror v brněnské Redutě.