Kdo je ŠVEJK? Co je ŠVEJK? Co znamená ŠVEJK pro nás a co pro zbytek světa? A co pro ten zbytek světa znamenáme my?

Hrobník je jedno z mála představení, které z původního repertoáru Staré arény, myšleno období do rozpadu souboru začátkem roku 2019, mohou diváci zde ještě na této scéně zhlédnout. V tomto případě se jedná o monodrama, ve kterém v roli titulního hrdiny exceluje herec René Šmotek pod režijním vedením Petera Gábora.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím si, že toto rčení platí i pro současnou situaci spojenou s COVID-19. Nemám tím však na mysli objevení skrytých talentů v podobě pečení kváskového chleba nebo náhlou proměnu řady rodičů v učitele druhého stupně základní školy. Život v izolaci nám dal prostor zpomalit a přemýšlet jak nad našimi osobními životy, tak i nad stavem společnosti jako takové. Někteří z nás přijali tuto skutečnost jako výzvu ke změně zajetých kolejí a podnět k hledání nových cest. Tak vznikl i nový debatní pořad Činohry Národního divadla, který vychází pod hlavičkou pravidelného cyklu ND Talks, a nese hrdě název #kulturajenarod.

Jedno z divadel, které ještě před divadelními prázdninami otevře sál, je Divadlo Kámen. Vytrvalost a pevnost mu byla dána do základů, po neplánované pandemické pauze bude tedy opět možné zhlédnout inscenace S citem a Přesně 42 zubů.

Začátkem roku 2019 došlo v Ostravě k rozpadu souboru divadla Stará aréna, která zde představovala svými autorskými projekty nejprogresivnější kulturní prostor svého druhu. Její bývalí členové se záhy rozhodli vytvořit novou scénu pojmenovanou jako Studio G, které je nyní uprostřed své první sezóny. Jendou z členek souboru je i herečka Miroslava Georgievová, manželka ředitele Studia G Vladislava Georgieva, která zde i příležitostně režíruje a byla nám ochotna poskytnout rozhovor o konceptu i plánech této nové ostravské scény.

Romantický příběh nešťastné lásky Marquerity Gautierové a Armanda Duvala vzbuzoval očekávání srdcervoucích citových vzplanutí, bouřlivých emocí, silných zvratů a celkové dynamiky, která narůstá a klesá s vývojem děje. Z detailů nádherných fotografií Ctibora Bachratého na vás dýchá taková jemná úzkost a ladnost, která se však na obrovském jevišti úplně vytratila. Jako by detail říkal o něco více než celkový obraz.

Na Provázku čtou skrze facebook Dekameron, poměrně vtipné scénky k aktuální situaci produkuje tým Zdravotních klaunů, online vysílá Divadlo Bolka Polívky. Z malých, neziskových divadel se v Brně jako první vzpamatovalo Divadlo Feste v čele s Jiřím Honzírkem. Uveřejnili již (ve spolupráci s hudebnicí Evou Rohleder) online Pohádku pro dlouhou chvíli a hodlají v tvorbě pokračovat.

O roli matky a vůbec mateřství se většinou mluví v pozitivním slova smyslu, neboť je pro většinu žen nedílnou součástí života. Jde o jakési předurčení, které vyplývá nejen z biologických dispozic, ale také sociálního konstruktu. Ale co když stát se matkou nenese jen benefity, ale také komplikace a obavy? O těchto a jiných nástrahách femininního světa pojednává nová hra A Studia Rubín Jenom matky vědí, o čem ten život je.

Ve dnech 14. až 22. dubna se měl již podruhé konat mezinárodní festival Nová Komedie, jehož cílem mělo být upozorňovat na tvorbu mladých talentovaných umělců.

Žijeme v době, kdy je často těžké se rozhodnout mezi obecně platnými pravidly a naším osobním přesvědčením. Právě toto dnes společensky tíživé dilema prožívá na prknech ostravského Divadla 12 (komorní scéna Národního divadla moravskoslezského) i hlavní postava dramatu Teror, pilot Larch Koch. Autorem této hry je německý spisovatel a právník Ferdinand von Schirach, jenž tento rozpor demonstruje na fiktivním modelovém soudním procesu, o jehož výsledku rozhodují nikoli zde vystupující postavy, ale samotní diváci.

Divadlo Kámen se v poslední době inspiruje výjimečnými díly současné literatury. V březnu až květnu hraje dvě takto orientované inscenace: jedna, Přesně 42 zubů, je inspirována románem Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka, druhá, S citem, zase nejnovějším románem Jáchyma Topola Citlivý člověk.

Jednou z posledních inscenací, kterou ostravská Komorní scéna Aréna na sebe upozornila, je rozhodně Zimní slunovrat podle stejnojmenného dramatu současného německého tvůrce Rolanda Schimmelpfenniga. Její nesporný úspěch dokazuje získání Ceny Josefa Balvína a skutečnost, že kritikové z Divadelních novin ji označili jako nejlepší inscenaci vycházející z původně německy psaného textu vytvořenou v roce 2019. Máte, či nemáte rádi nečekané návštěvy? I přesto vítejte.

A pokud se to přihodí, tak co nejrychleji zemřít – považovali antičtí myslitelé za největší dar, který může být člověku dán, alespoň podle jejich vidění světa. Král Oidipus Jana Friče tíhou vyprávění a především svým vyzněním tuto tezi jen potvrzuje. Zároveň je znepokojujícím a tísnivým příběhem o vrtkavosti lidského štěstí.

V listopadovém Artiklu minulého roku si v laguně zaplavali brněnští studenti DIFA JAMU v Brně. V tomto čísle se konečně dovlnili také pražští čtvrťáci z DAMU. Komedii o dvou spřízněných rodinách, které se kvůli pomluvám na smrt rozhádají, s názvem Poprask na laguně aneb když vypuknou sváry v překladu Rudolfa Součka režíroval Vojtěch Nejedlý.

Inscenace Prorok větru vypráví příběh Náthana, prostého flétnisty, který chodí každý den na mořský břeh rozmlouvat s větrem. Jedná se o multižánrový projekt flétnistky a pedagožky Martiny Komínkové, který je inspirován stejnojmennou knihou soudobého italského autora Stefana Biavaschiho.

Snad nikdo nedokáže popřít fakt, že Ibsenovy hry jsou nadčasové. Jednak za to může téma, ale také to, že zkrátka osobní problémy se nemění. Této (ne)výhody využila i Anna Saavedra a vytvořila autorskou parafrázi Ibsenovy partnerskými komplikacemi nabité Hedy Gablerové s názvem Heda Gablerová: Teorie dospělosti, kterou ve spolupráci s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou a dramaturgyní Kateřinou Menclerovou uvedly na prknech ostravského Divadla Petra Bezruče.

Jeviště Národního divadla je někdy dějištěm zázraků. V případě tanečních choreografií Jiřího Kyliána to není tvrzení nijak nadnesené. Představení Kylián – Mosty času je díky své dokonalosti až božskou podívanou…

V listopadu jsme slavili třicetiletí Sametové revoluce s povzbuzujícím heslem „Díky, že můžem!“. Ke spoustě věcí, které mimo jiné umožnila nově nabytá svoboda, patří také rozkvět českého moderního tance. Na to, jak to s ním bylo, je a snad i bude, jsem se zeptala paní Yvony Kreuzmannové, zakladatelky divadla Ponec, ředitelky festivalů Tanec Praha a Česká taneční platforma, a ženy, bez níž by dějiny současného českého tance vypadaly úplně jinak.