Odpovědnost zavazuje. Odpovědnost svazuje? Osvobozuje? Umrtvuje? Zatemňuje mysl? Otevírá mysl?

Novela Stařena ruského avantgardního autora Daniila Charmse s humorem poodhaluje děsivou realitu života v Rusku napříč staletími. Krátký text, i když patří k autorovým nejdelším, je výchozím bodem k složitému fenoménu „ruského člověka“. Člověka, který žije v iluzi svobody, intimity, uměleckého sebevyjádření a důstojného života.

V divadle PONEC v měsíci listopadu několikrát vystoupí POCKETART, kolektiv mladých talentovaných umělců z ČR, kterým se několikrát podařilo uspět v zahraničním kontextu. Jejich inscenace měly ohlas v zahraničí a nyní je můžete vidět v jednom měsíci a v jednom tanečním domě.

Činohra Národního divadla uvede v říjnu světovou premiéru nové hry Ivana Vyrypajeva Cherry Man.

Festival Činohry Národního divadla Pražské křižovatky si za léta své existence vydobyl na české divadelní scéně výjimečné postavení jako jedinečná příležitost vidět mimořádné produkce předních světových režisérů. Vždy jde navíc o inscenace hluboce lidské, znepokojující a ohledávající hranice divadla. Tentokrát se zaměří na téma identita.

Hana má poslání. Ne zrovna malé poslání. Mohla by přispět k něčemu skutečně zásadnímu. Pracuje na tom skoro celý život. Společně s Markem, bratrem Hanina zesnulého muže. Oba jsou už staří a zbývá ještě hodně práce.

Na konci loňské sezony nastudoval Jan Mikulášek Tolstého poslední velký román podle dramatizace Armina Petrase. Strohost textové předlohy, scénografie i hereckého pohybu vytváří v kombinaci s intenzivním emocionálním orchestrem hereckých projevů působivou souhru. Řeklo by se přímo rezonanci.

„Ach, za starých časů pohodlného zmatku!“ povzdechl si Julian Maynard Smith na Pražském Quadriennale. V rámci letošní multižánrové scénografické přehlídky londýnský umělec a aktivista přednášel jako jeden z hlavních řečníků diskusního programu PQ Talks. V divadle Jatka78 mluvil o proměnách performativní scény a o hranicích mezi uměním a aktivismem.

Polský choreograf Paweł Sakowicz zazářil ve Studiu Hrdinů na festivalu Norma s nadupanou choreografií Jumpcore. Nyní se vrací na místo činu s projektem Fatamorgana, který bude představen v několika uvedeních v červnu. Slibuje, že „prostřednictvím komplexního světelného, prostorového i zvukového designu prozkoumá koncept noci jako mystéria“.

Román Můj bratr mesiáš, jehož autorem je Martin Vopěnka, vyšel v roce 2017. Většina děje se odehrává kolem roku 2170 v řeckých horách, kam se vystěhovalo mnoho Čechů, protože v Čechách se vlivem neúspěšného technologického řešení klimatických potíží drasticky ochladilo a nedalo se zde žít.

Nadcházející sezóna Komorní scény Aréna bude nejenom zdánlivě dramatická, ale především jubilejní, protože v ní oslavíme 30 let fungování divadla. Abychom ovšem neoslavovali pouze zažité strnulé pořádky, chceme si příští sezónu trochu revolučně okořenit. A protože revoluce je rodu ženského — stejně jako sama Aréna —, dostanou v ní hlavní slovo právě ženy! Co nás tedy čeká v Roce neklidných žen a poklidných revolucí?

Představení současného performance designu jako nezávislé umělecké formy, která působí na lidskou představivost prostřednictvím všech smyslů – zraku, čichu, sluchu, hmatu a chuti – to přináší Pražské Quadriennale každý čtvrtý rok od roku 1967. A jinak tomu nebude ani v červnu, kdy se odehraje jeho další ročník. Co letos nabídne nám prozradí přímo tři osobnosti, které se na jeho podobě podílí.

Každý má v sobě dva vlky je nová inscenace Divadla Archa, která se zabývá životem vietnamské komunity v České republice, a to očima mladé generace. Jak se hledá společný jazyk a který to je? Jde o vietnamštinu, češtinu nebo nějakou alternativní verzi? Kde vůbec vznikl nápad se touto problematikou zabývat? Na to nám odpověděla režisérka Hana Kokšalová.

Při procházce křivolakými uličkami Starého Města pražského můžete zabloudit do Malé Štupartské, kde se nachází ve sklepních prostorách atriového domu s číslem popisným 1 útulné Divadlo Ungelt, které již po dva roky nabízí k zhlédnutí kouzelnou komedii z pera francouzské autorky Dany Laurent.

Podle slov Susan Sontagové je Roland Barthes „pastýř sebe sama“. Při zkoumání podstaty fotografie francouzský sémiotik bedlivě pozoruje vlastní vnímání a myšlení, význam snímku totiž závisí na tom, kdo si ho prohlíží. Platí totéž o vztahu mezi hercem a smyslem repliky? Texty slavného teoretika zkoumá jevištní esej Lindy Duškové.

Postavy Reje zejí prázdnotou; chybí cit, morálka i rozum.Vyprá­zdněnost přestává být nešťastnou výjimkou a stává se normalitou. Možná byla běžná vždycky, jen jsme si to nechtěli přiznat. Inscenačnímu týmu Schnitzlerova Reje se podařil skvělý vtip. Právě prázdnotu duše totiž chápe jako prostor, v němž lze teprve něco smysluplného říct.

Euripidovy Bakchantky představují oslavu vína, svobody, ale i střídmosti a pokory. Ukazují, že ačkoliv je opojení lidskou potřebou a přirozeným pudem, musí se řídit jasnými pravidly a mít přesná ohraničení (ať už v podobě tradičních dionýsovských slavností, divadelní události či ohraničení v podobě vnitřní disciplíny a pokory). Jinak se také dost dobře může stát, že takové veselí skončí utrženou hlavou.

Film Michala Nohejhla Okupace z roku 2021 patří beze sporu mezi nejoceňovanější a také nejpovedenější díla tuzemské kinematografie z posledních let, která velmi neotřele reflektují hledání české národní identity během normalizace. Zároveň je výjimečný tím, že se odehrává především v prostoru divadla, čímž kombinuje výrazové prostředky obou médií. Možná díky jeho popularitě, možná pro jeho téma se ho rozhodlo na své jeviště adaptovat Divadlo Bez zábradlí.