Novozélandská indie popová víla Princess Chelsea zavítá 25. října na Flédu se zbrusu novým albem. V rámci evropského turné představí zlomovou desku, která skrývá dosud neobjevený kytarový zvuk. Pozitivně laděné skladby mají být povzbuzením, které je zvláště v dnešní době potřeba.

Pokud je zásadní silou umění vyvinout alternativní svět, který pohltí naše každodenní já a rozprostře před námi krajinu nezvyklých forem existence, letošní Lunchmeat festival tento potenciál maximálně naplnil. Přesto jím vytvořený vesmír není pouhým eskapistickým nástrojem, ale skrze témata, která v audiovizuálních dílech zpracovává, poskytuje konfrontaci s problémy naší reality.

Šest dnů na přelomu září a října přinese Lunchmeat Festival úchvatné vize budoucnosti a znovu předvídá: See you dancin’. A začíná dnes!

Kovacs, autorka uhrančivých balad, představí na Flédě skladby z nového alba.

„Po poslechu téhle desky bude mít publikum pocit, že mě docela dobře zná,“ říká britský hudebník Sohn o zbrusu nové nahrávce Trust. Ta si ostatně důvěru vetknula do názvu, jaký neumožňuje příliš intepretací. Sohn se poprvé rozhodl přizvat ke skládání hlasy zvenčí a deska je pro něj zlomová i v mnoha jiných ohledech. Nebojí se, že to fanoušci nezkousnou? A může si skladatel introvertní hudby užívat život na turné? Sohn se teď naživo vrátí i do Prahy – 12. září zahraje v MeetFactory.

Ana-Cristina Leonte je jedním z múzických pramenů Rumunska, jenž dodává život tamní hudební scéně. Nepopiratelné vysokoškolské zázemí v jazzu se v její hudbě mísí s vlivy hip-hopu, d‘n’b, dubu i trip-hopu, které přicházejí chronologicky i retrospektivně. Vedle své hudební iniciativy coby A-C Leonte se v minulosti věnovala i dalším projektům, které spojovaly nadšené muzikanty a na zajímavých místech vytvářely hudební zážitky, které s jejich účastníky i diváky zůstanou alespoň malým kouskem napořád. Kde se tyto projekty již stávají minulostí, objevují se nové a A-C Leonte tento vývoj sleduje z pozice pozorovatele, který se nebojí přijímat věci tak, jak přicházejí.

Kdo někdy aspoň na chvilku nezatoužil po tom natočit si svůj film, nebo ve filmu alespoň hrát?

Psal se rok 2008 a YouTube, dnes zaběhlý jako platforma na online videa, byl třetí léto své existence stále něčím novým. Daly se v něm nalézt vtipné i vážné scény z televizního vysílání, záběry zvířátek i veřejné deníčky slávychtivých teenagerů. A mezi tím vším také hudební video Show Me Your Genitals, které už v té době bylo s miliony počty shlédnutí virálním a jehož autorem není nikdo jiný než Kanaďan Jon Lajoie. Kdy je ta správná příležitost zaměřit pozornost na představení či připomenutí tohoto komika, muzikanta a rappera, herce a raného kritika hudebního průmyslu, sexismu a hiphopového machismu? Kdykoliv je šance? No prosím.

Už 14. května začne další ročník festivalu Art Safari. Tentokrát se koncentruje kolem tématu SPÁNEK. Jakým způsobem na něj pohlédne?

Hudba spojuje. I ta nejotřepanější fráze může ve specifické situaci, kdy najednou dává jednoznačný smysl, nabýt seriózní naléhavosti ve své skutečnosti. Tam, kde by mohla být vzájemná nevraživost, se nachází vstřícnost a solidarita. Hudba tuto moc skutečně má a její spojenci ji dokážou dobře využít.

Písňová soutěž Eurovize má v českém prostředí pověst kýčovité taškařice. Tou snad skutečně je, přesto jsou v blyštivém světě europopu a srdceryvných balad často vyjednávána žhavá geopolitická témata.

JEDL připravuje poprvé ve své historii „velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry režiséra Jana Nebeského.

Na autorských čtení poezie bývá zábavné začít mezi autory debatu, zdali si básně mají žít vlastním životem poté, co jsou vypuštěny do světa. Ještě zajímavější je, když se od objektivity dostanete k čisté subjektivitě a zajímáte se o intimní vztahy mezi básněmi a jejich tvůrci. A pozornost i zájem o tyto vztahy si zaslouží i poezie zhudebněná.

Na severu Čech, pár kilometrů jižně od Nového Boru, leží Česká Lípa. Ve čtyřicetitisícovém historickém, dělnickém městě najdete rockové i EDM podniky, festivaly Všudybud a Lípa Musica. Od roku 2014 se však stal nejvýznamnějším kulturním příspěvkem jazzový klub U bílýho černocha. Přestože posledních sedm let trávím čas převážně v Praze, udržuji si výsadní postavení mezi mými nejoblíbenějšími místy stále aktivně, nejen ze setrvačnosti.

Kolektivní monografie Zvuky kódy obrazy prozkoumává teritorium mezi výtvarným uměním a hudbou. Oblasti, které kunsthistorie a dějiny hudby obvykle přehlížejí jako okrajové experimenty, nahlíží ve vlastním světle a vypráví příběh pokusů o plnější uchopení reality, ve kterém jdou ruku v ruce umění a věda.

Jazz. Hudební velký třesk, který dal vzniknout nepřeberné paletě hudebních žánrů. Tam, kde by neuspělo deklarování přímé spojitosti, postačí pár retrospektivních kroků, které k němu vybraný hudební směr přivedou zpátky. Jazz se ovšem nestal pouhou uznávanou hudební fosilií v muzeu historických vlivů. V dnešním světě se pozornosti a životu těší jak staletá jména, tak i hojný počet jmen současných. A jejich nárůst optimisticky neustává.

Producentka Arca vydala čtyři nová alba: Kick ii až Kick iiiii. Spolu s loňskou nahrávkou Kick i vytváří pentalogie desek surreálné světy plné kyborgů, monster a také emancipace. Ambiciózní projekt ukazuje šíři zpěvaččina záběru a talentu a stvrzuje její vedoucí postavení ve vývoji zvukového umění.

Hudbu a život skladatele Bohuslava Martinů nově zpřítomňuje hraný dokument České televize. Moderně pojatý film představuje skladatelovo dílo velmi přístupnou formou, „mluvící hlavy“ nahradil osobním vyprávěním vdovy po umělci Charlotte. Té také můžeme vděčit za to, že film vůbec vznikl a že se daří šířit skladatelův odkaz i šedesát dva let po jeho smrti.