Vtahující, ojedinělá, ale hlavně opulentní show, která na tuzemských prknech nemá obdoby – The Saturn Revue. Nové představení, které je propojením hned několika scénických světů, zve do galaxie plné třpytu, tance, akrobacie, ale i humoru – a to vše za doprovodu živého hudebního tělesa. Inscenace byla právě uvedena na kulturní scéně Nová Spirála v Praze a více o ni prozradí samotný autor David N. Jahn a Jan Cina, který celým představením provází.

Umění je velice komplexním vyjádřením lidské duše. V tomto myšlenkovém rámci je sestavena skupinová výstava Duše, která přináší estetický prožitek a reaguje na potřebu psychické nouze ve společnosti.

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).

Pokud budete v nejbližší době pobývat v New Yorku, nevynechejte setkání s Dinosaurem, nikoliv starobylým ještěrem, ale pětimetrovou sochou holuba ve visutém parku High Line. Svoji realizaci pro High Line Art prezentující umělecký program na výstavním piedestalu u křižovatky 30th Street a 10th Avenue, tak nazval kolumbijský umělec žijící v Paříži Iván Argote.

Právě otevřená výstava Vojtěcha Horálka vtahuje do prostředí letních koupališť. Ale bylo by zavádějící čekat konvenční pláže a krásná těla. Figurativnost zobrazených postav není doslovná – těla jsou často fragmentována, zploštělá, přetvářená. Je to způsob, jak ukázat, že tělo samo je kulturní fikce? Nejen o tom jsem si přímo s Vojtěchem povídala.

Letohrádek Hvězda hostí od 16. května do 28. září neobvyklou výstavu nazvanou Poslední muzeum? Karáskova galerie pro vaše století. Odpichuje se od výročí významné Karáskovy galerie, ale především se ptá, jak vystavovat starou sbírku tak, aby žila. Hovořím s hlavním kurátorem Karlem Kolaříkem, který o Karáskovu galerii uloženou v Památníku národního písemnictví již léta pečuje.

Výchova, mateřství, láska. Tyto tři pilíře utváří film Dajori, dokumentární snímek Martina Páva a Nicolase Kourka o Romech, o kterých původně ani jeden točit nechtěli, aby jen nedoplňovali mnohokrát uvedené. Po třech letech natáčení ale nakonec vznikl film, který se přes svou původně investigativní ambici stává intimní výpovědí, která neukazuje, kdo je dobrý a kdo špatný, ale ty malé, obyčejné věci, které jsou nakonec daleko silnější, než jakákoli data a čísla. Martinu Pávovi jsem položila několik otázek, ve kterých nejen tento film přibližuje.

Do kin byla právě uvedena více jak sedmiletá práce režisérky Marie Dvořákové, ve které zobrazuje životní i kariérní příběh fotografky Marie Tomanové a kurátora Thomase Beachdela. V intimní dokumentární práci tak vzniklo čtyřistapadesát hodin materiálu, jehož výsledným portrétem je celovečerní film Svět mezi námi. Nejen o něm jsem si s oběma Mariemi povídala.

Jestliže jste přehlceni krásou a vděčností, pohlédněte do propasti dříve než propast pohlédne do vás. Jestli může být nebezpečné konfrontovat se se zlem a temnotou, ukazuje aktuální výstava Jiřího Baštýře. Neberte ji ale tak doslova, Baštýřova ztvárněná alter ega mají rádi stand-up stejně jako on a tak si nemůžete být zcela jisti, že vás autor právě nevtahuje do hraničního světa grotesky a nadsázky.

Jak se dá komplexní inscenace současného divadla všít do plochy textilie? Umělkyně Lucie Rosická na tyto otázky odpovídá nejen slovy, ale i dílem čtyř textilních obrazů. Ty vytvořila pro dvanáctou divadelní sezonu Studia Hrdinů a všechny premiéry jsou tak ještě o něco širším estetickým zážitkem.

V laboratoř (oratoř) mysterijního umění se právě proměnila olomoucká Rub Gallery. Její kurátor, historik David Voda, v ní představuje mistrovství díla Hilde Pollak-Karlin a otevírá tak celou etapu Pražské antroposofické moderny.

Jak voní terpentýn není malířům záhadou. Ale jakou vůni má ego, když se pálí? Do takového poznávání se ponořil umělec Petr Hajdyla a tuto zkušenost zachycuje ve své nejnovější výstavě. Připravil ji společně s kurátorem Michalem Stolárikem pro pražskou The Chemistry Gallery, kde si lze k obrazům po jejich zhlédnutí i přivonět.

Přestože je tento výrok v nadpisu připsán fotografce Libuši Jarcovjákové, mohl by být vlastní i režisérce Kláře Tasovské. Není proto náhodou, že obě vytváří jeden celek a to výrazným způsobem aktuálně rezonující filmové dílo Ještě nejsem, kým chci být. Nejen o něm jsem si s oběma povídala.