Dělám jen to, co dokážu pochopit, takže nedělám nic, ale když to dokážu popsat, tak je mi to jedno.

Miley Cyrusová si během ceremoniálu při udělování Ceny Grammy několikrát změnila outfit, vystřídala jich za večer celkem pět, a to ve společnosti, která potřebuje nabrat nový směr, překonat limity možného, změnit realitu, vyřešit klimatickou katastrofu.

Vzal pušku a na své alma mater střílel holky, které v minulosti ignorovaly jeho vstřícné pohledy, a taky všechny ostatní, protože od jistého momentu, kdy ho zaslepila nenávist, mu začalo být jedno, komu se mstí.

Člověk si říká, že asi musel hodně hřešit, když tak trpí. Jedu se ostříhat. Třeba na mě budou hodnější, když nebudu vypadat jak zasraný hipík.

Každé psaní je tak trochu dopis na rozloučenou, takže kdybych to nedal, dejte to za mě. Nebo to aspoň dávejte co nejdéle, protože život je krásný.

Pokaždé když žasnu nad vánočně ozdobenou tramvají nebo když vyjádřím radost z té „pokleslé komerční tradice“, připadám si jako rebel. Je zvrhlé těšit se na „rodinnou pohodu“, zatímco ostatní nenávidí nucené návštěvy příbuzných. Jsem hloupá, když se mi líbí ozdoby ve tvaru labutí s pírky na vánočním stromečku.

Do své vlastní hlavy nevidíme o nic víc než do cizích, a pokud ano, není nám to nic platné. Pravda je jen to, co se dá sdělit, a tak musíme zůstat poplatní schématům.

Probouzím se z letního spánku, ze sluneční neúnosnosti. Jan Patočka chápal slunnou stránku dne jako náležející eposu.

Mozek všechny události dešifruje jako správné. Nedává nám na výběr, musíme je brát jako realitu.

Když vám někdo něco vytýká, tak vlastně upozorňuje na svůj vlastní problém. To ale neznamená, že byste ho měli arogantně odmávnout. Ale ani poslechnout, jen vyslechnout. To, že je to jeho problém, neznamená, že není i váš. Neznamená to ani, že to problém je.

Počítám ovečky a nesmím žádnou vynechat. Krok po kroku. Číslo po čísle. Nepolevit. Soustavně myslet. Čistá hlava a pohyb vpřed

Jakým způsobem přemýšlíme o létu a o všem, co se kolem nás děje? Nemohu nemyslet na příčiny horka a jeho důsledky. Přemýšlím tiše, ale pro sebe nebezpečně. Změny teplot v blízkých dnech asi nedorazí.

Chceme stálost. Možná proto, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Toužíme však po plodech, které neexistují. Jejich barvy se lesknou v rozličných tónech, po jejich záhybech tajemně klouže světlo a vlní se na povrchu, rozevírají překvapující a pokaždé lahodné polohy chuti. A existují pouze v naší mysli.

Houpu se a jsem slepá. Jdu a vidím bez očí. To, co jsem chtěla, aby bylo jistotou, se vybarvilo a dalo mi tisíce možností. Proměnilo se vše kolem a já se musím měnit s tím. Co se nepoddá, to totiž spadne ze stromu.

Můj blízký přítel mi svěřuje svou otravu z projektů, které se zabývají umělou inteligencí: „Je to trend, všichni se toho chytají.“ Ale vždyť je to, jako kdyby se v pustině objevily ve velkém množství rostliny a my jsme je neřešili.

Žár, výheň, ale také záře, září. Hvězda jasná nezhasla, ale naopak se rozsvítila na své cestě a koupe se v paprscích slunce, vyzařuje energii, teplo až spalující, a zároveň blahodárné, když se u ohně chceme zahřát. Ohniště, žhavé uhlíky, na kterých připravujeme pokrm, sálají a připravují potravu o šťávu a mízu. Prvotní instinkt zažehnání hladu na daru, který u bohů pro nás ukradl Prométheus a vedle nějž se můžeme zotavit, jímž jsme ale schopni i zničit.

V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvana a baťoh s hashtagem Yeah. Ona je Zlatovláska. Dělají všechno kromě líbání.

Člověk přijímá svůj tvar, a i když se roztéká před vlastníma očima, nemůže připustit svoji ztrátu. Prodírá se stébly trávy, které mu malují rýhy do slizce vypadající pokožky. Derma tvoří naši integritu, pojímání světa v do blán zabalených předmětností nikdy nebylo jednodušší.