Kulturní instituce dnes čelí ztrátě autority, proměně jazyka i nestabilitě. Přesto nezmizely – naopak zůstávají klíčovými aktéry kulturního pole. Text se zaměřuje na to, co v institucích slábne, co přetrvává a proč se nacházíme spíš ve stavu přechodu než v krizi.

Taneční inscenace Second Practice, vzniklá pod hlavičkou platformy ME-SA a uvedená brněnským kulturním centrem CO.LABS v rámci projektu věnovaného nezávislým ženám-umělkyním s dětmi na i po mateřské dovolené, je výpovědí, která se nepodbízí efektem, ale obstojí silou osobní zkušenosti.

Francouzský meziválečný plakát bývá oslavován jako vrchol reklamní tvorby — výstava v UPM v Praze však tento obraz jemně, ale důsledně rozrušuje. Kurátorka Lucie Vlčková a restaurátorka Martina Chadimová mluví o plakátu jako o médiu na pomezí umění a obchodu, o řemeslné dokonalosti i odvaze vystavovat sto let staré tisky bez skla. Rozhovor o mýtech „zlatého věku“, etice restaurování a o tom, co nám dnes říká reklama, která si ještě dovolovala být nespoutaná, barevná — a někdy i kýčovitá. O tom se lze přesvědčit na samotné výstavě a to ještě do 29. března.

Jakými způsoby se nám odhaluje ekologická realita? A proč bychom ji měli přestat chápat jako něco „vně“ nás, když se ve skutečnosti dotýká jak naši tělesnosti a smyslů, tak i představivosti samotné?

Po čtyřech letech se norský režisér Joachim Trier vrací na filmová plátna se snímkem Citová hodnota. Film je v kinech od konce loňského roku a už stihl posbírat řadu prestižních ocenění — od Velké ceny v Cannes přes Zlatý glóbus pro Stellana Skarsgårda až po triumf na Evropských filmových cenách. Snímek nyní míří i na Oscary. V čem ale spočívá jeho skutečná výjimečnost?

Ticho ateliéru, tíha Prahy a svět, který se rozpadá rychleji, než jej dokážeme pochopit. V rozhovoru se výrazný český umělec Daniel Pešta dotýká hranic tvorby v době přetlaku obrazů, informací a povrchního úspěchu. Mluví o provokaci jako nutnosti dialogu, o smrti jako přirozené součásti života i o zodpovědnosti umění ve veřejném prostoru. A klade otázku, zda má kultura v éře rychlé spotřeby ještě čas zrát — nebo už jen přežívá.

Módní návrhář Jan Černý, nositel titulu Grand Designér cen Czech Grand Design 2024 a osobnost proslavená olympijskou kolekcí, novodobými prestižkami či skleněnými šaty pro Aňu Geislerovou, otevírá v prostoru Uměleckoprůmyslového muzea v Brně svou první sólovou výstavu.

Poslední inscenace Divadla Continuo s názvem Cracks je pohybovou jednohubkou, která nemá myšlenku ani pointu a působí jako spánková paralýza.

Mladí perspektivní muži dneska nečtou rodokapsy, ale literaturu faktu, ve které jim mladí udělaní muži radí, jak se dostat do hry.

Výstava Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024 nepůsobí jako klasická institucionální retrospektiva. Spíše než hotové artefakty předkládá proces: způsoby učení, přenosu zkušeností a formování uměleckého myšlení. Stoletá historie školy se zde nečte jako lineární vývoj stylů, ale jako síť pedagogických metod, postojů a opakujících se otázek.

V závěrečném textu této série se neptáme, jestli instituce zachovat, nebo zrušit. Místo toho zkoumáme, jak je promýšlet nově: otevřeněji, vnímavěji, méně samozřejmě. A proč kritika institucí není útok – ale forma péče o budoucnost kultury.

Výstava Za Pultem v olomoucké Telegraph Gallery patří k projektům, které s lehkostí spojují vizuální přitažlivost s hlubší kulturní reflexí. Název odkazuje k ikonickému normalizačnímu seriálu Žena za pultem, jenž se stal jedním z nejtrvalejších obrazů ženské práce v socialistickém Československu. Nejde zde však o nostalgii ani ironickou citaci. Výstava využívá tento kulturní sediment jako výchozí bod pro kritické čtení role ženy, práce a její viditelnosti – tehdy i dnes.

Výstava Patrika Adamce Tráva je zelenější (The Grass Is Greener) v pražské The Chemistry Gallery propojuje sochu, malbu a environment v jeden imaginativní celek. Dominují jí syté barvy, měkké materiály a motivy domu, krajiny a hranic, které otevírají otázky domova, identity i emoční lability. Adamcova tvorba je na první pohled hravá a snová, pod povrchem však nese existenciální napětí a znejistění.

Desetiletí stačilo k tomu, aby se činnost brněnské Fait Gallery pevně obtiskla do prostoru bývalé slévárny, kam se její adresa v roce 2016 definitivně přesunula. Industriální budova však záhy napomohla zformovat identitu instituce, v níž se právě architektura a dramaturgie výstav natolik semkly, že se výtvarná díla mnohdy organicky vpila do místa, v němž byla ukotvena.

Když se Pinocchio v klasické pohádkové logice promění v chlapce, vypadá to, že lidskost zvítězila: pravdivost, odpovědnost a svědomí překonaly materiál, který byl příliš tuhý na to, aby se mohl chovat čestně. Nejde ale spíš o přijetí určitého modelu lidství – poslušného, morálně čitelného a společensky použitelného? Nefunguje zde proměna těla jako odměna za internalizaci normy?