Muzeum umění a designu Benešov právě otevřelo výstavu Postsvícení / Jasna studio. První velká samostatná výstava designérky Michaely Doležalové, zakladatelky studia Jasna, nabídne cestu od světla k temnotě, od bdění ke spánku a od každodenní reality až k imaginaci. Výstavu připravily kurátorky Anna Sejková a Nina Moravcová.

Proslulé drama o ženské síle i temnotě ožívá na jevišti Stavovského divadla v režii maďarského režiséra Viktora Bodóa. Inscenace staví na psychologické přesnosti, vynikajících hereckých výkonech a pozvolna gradujícím napětí.

Co když krása není luxus, ale biologická potřeba? Výzkumy stále přesvědčivěji ukazují, že kontakt s uměním může ovlivňovat psychickou kondici, odolnost i schopnost člověka prospívat. Z toho, co kultura intuitivně věděla po staletí, se dnes stává téma neurovědy, prevence i zdravotní péče. Může se jednou chodit do galerie také na předpis?

Některá současná divadla často rezignují na klasické vyprávění a místo něj nabízí divákům spíše zážitek, atmosféru nebo sled obrazů, které si každý může interpretovat po svém. Inscenace Trpaslíci režiséra Jana Horáka, uvedená ve Studiu Hrdinů, je právě takovým případem.

Inventura sbírky, vztahů a jedné doby. Devadesátá léta českého umění jsou dnes už historickým obdobím, zároveň však zůstávají příliš blízko na to, aby se dala uzavřít do jednoznačného výkladu. Byla časem institucionálního vakua i nebývalé svobody, rozpadu dřívějších struktur, vzniku nových galerií, nového trhu s uměním a především radikální proměny samotné umělecké scény.

Mezi relikviářem a fetišem, přírodou a civilizací vytváří Jan Švankmajer svět, v němž se z obyčejných věcí stávají nositelé paměti, herci i spolubydlící jednoho podivného domova.

Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni otevírá registraci na Mezinárodní sympozium Jiřího Trnky (JTIS). Od 20. do 22. října 2026 se v Plzni setkají osobnosti současné ilustrace a animace se studujícími, pedagogy a odbornou veřejností.

Znovuotevřené knihkupectví ArtMap v pražském Kampusu Hybernská nabízí od května skvělý výběr aktuální, nemainstreamové literatury. Právě tam jsem narazila na knihu, která v českém překladu donedávna zoufale chyběla a i v knihovnách byla naprostou vzácností. Dnes už ale máme všichni možnost vzít do ruky fascinující dílo Silvie Federici v překladu Sylvy Ficové – knihu s poutavým názvem Kaliban a čarodějnice.

Anish Kapoor patří k autorům, jejichž dílo si lze vybavit i bez znalosti konkrétního názvu. Zrcadlo deformující prostor a diváka, absolutní čerň pohlcující světlo, rudý pigment, otvor vedoucí zdánlivě do nekonečna, monumentální hmota vzpírající se architektuře.

Co se stane s autorským rukopisem, když jej dobrovolně vydáme druhému?

Další potácivá myšlenka na slova, která se dala říct jinak, líp, ale nakonec by se prohnula v pase, aby kolem nich ten druhý jen proplul. Nebo by je nasucho přežvýkal ve svých ústech, zotíral je o svůj jazyk postavený z agresivně uhnětené znakovosti.

Josef Sudek není jen melancholický fotograf za oknem. Jeho dílo je mnohem vrstevnatější, než naznačuje zažitý mýtus. Kurátor Jan Mlčoch mluví o Sudkovi jako o člověku, který si dokázal hájit vlastní cestu. A právě v tom může být Sudek inspirativní i dnes: jako důkaz, že vlastní rukopis vzniká z trpělivosti, práce a odvahy jít po svém.

Obraz blikajícího kurzoru na prázdné stránce podkresluje typický zvuk ťukání do klávesnice. Dvě tři napsaná a vzápětí smazaná slova nahrazují jiná. Tento jednoduchý, do úvodní titulkové sekvence vynalézavě zakomponovaný motiv napovídá, o čem nejnovější snímek španělského scenáristy, režiséra a producenta Pedra Almodóvara Hořké svátky bude: o psaní a inspiraci, o úskalích i potěšení, která z nich mohou vyplývat, o tvůrčí krizi a etice. Současně dokládá Almodóvarův smysl pro detail a důmyslnost vyprávění i formy, skrze něž nás tentokrát nechává zažít rozličné fáze tvůrčího procesu.

V rámci festivalu imerzivního divadla Jižní svéráz letos uvedlo Divadlo Continuo svoji brilantní performanci s názvem Hotel Fatigue.

Debutové album Dominika Nováka Tu, kde žijem, žiješ, žijeme, které vydal v rámci svého sólového projektu Katov Syn(th), je záznamem pozorování a registrování otisků času na měnícím se bratislavském prostředí a Dominikovo každodenním bezprostředním okolí. Ptal jsem se Dominika, zda může být pro posluchačstvo toto album vlastním místem. Co pro něj znamená ambientní hudba, v čem podle něj spočívá její duše a zda díky ní můžeme být skutečně vnímavější ke svému zvukovému prostředí.