Archetyp ženy-pečovatelky je ten tam! Připomenutím buďtež díla velkých Dam.

Kňouralové, zoufalci a impotenti, takové asociace nám pravděpodobně naskočí při propojení tématu čísla s titulem článku. Co když nás ale mladý autor tak trochu převeze? Pak je tu něco pro literární „fajnšmekry“.

Čtení, které se konalo 18. února ve Fra, divákovi vskutku něco nabídlo. Bylo víc než prezentací textu, jejž si může přečíst nakonec každý sám, bylo bizarní situační hrou autora. Ten podle svých slov netouží po vyzývavosti. Ale věřte to básníkovi, který vystupuje pod tak nevinným pseudonymem Elsa Aids.

Na konci minulého roku vyšla v nakladatelství Fra nová básnická sbírka Chůze po dunách. Od té doby se kniha i její autorka Kateřina Rudčenková těší zvýšené pozornosti – již vyšly čtyři recenze, tři rozhovory, básnířka byla hostem několika čtení i literárního pořadu U zavěšené knihy na ČT art. A ohlasy jsou vesměs pozitivní, dokonce se zdá, že sbírka jde na odbyt. V malém rybníčku současné české poezie, kde plave mnoho vzácných ryb, ale loví jen málo rybářů, je to úkaz spíše ojedinělý. Čím jsou její básně tak přitažlivé?

Prý patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace. Prý již od své prvotiny je to hotový básník. Prý je to citlivý a sympatický člověk. Někdo tvrdí, že Cena Jiřího Ortena, kterou dostal za sbírku Suť (2007), mu prý udělala spíše medvědí službu. Na konci minulého roku mu vyšla již třetí knížka, lakonicky nazvaná Básně 3. Jak se zhostil Jonáš Hájek (* 1984) svého statusu „ověřeného“ autora?

Básník Bohdan Chlíbec (*1963) je přesným opakem grafomana – vydává pomálu básnických sbírek, ve kterých je nemnoho básní úsporné délky. Avšak objem sdělení, které nesou, je obrovský, jejich působení silně intenzivní, jejich jazyk hutný a velmi výživný. Navíc se zdá, že básník zraje jako víno, sílí a trochu trpkne na jazyku. Proto je třeba varovat, že texty z jeho nové knihy Zimní dvůr by mohly slabším povahám způsobit silnou nevolnost.

Z prázdnej hlavy ti nik myšlienku neukradne
keď večer pred telkou chytáš perličky na dne
Inokedy sa zas cítiš ako zlodej
keď hľadáš múdrosti v článkoch z časákov na záchode

Po letním festiválení se slamová poezie vrací zpátky do klubového prostředí. Básníci svlečou svým veršům boxerské rukavice a přátelsky se utkají při exhibicích.

Krátce poté, co jsme se s Ondřejem seznámili, dostali jsme se během našich rozmluv k tragédii, která postihla jeho rodinu – úmrtí malého Mariánka, Ondřejova brášky, na Menkesův syndrom. O něco později mi vyprávěl, že zbásňuje archivní rodinné fotky zachycující dané období a připravuje je pro výstavu. Tu nazval „Epos o Mariánkovi“. O výstavě, jakož i o smrti obecně, jsem s ním vedla rozhovor – vzhledem k náročnosti tématu jsme se domluvili na písemné formě.

Po deseti dnech strávených na literárně-výtvarných dílnách Ars Poetica v lese blízko Dvora Králové jsem se zpátky do Prahy vrátila špinavá a zarostlá jak Ezau. Zato jsem se však cítila odpočatá od studijního stresu, syndromu věčného bytí online a měla jsem velkou chuť číst spolu se zásobou tipů, co číst.

Naštěstí to vypadá, že Jiří Suchý není jediný, kdo si v textu své známé písně myslí, že trocha poezie nikoho nezabije. Ačkoli doba básním právě nepřeje, najdou se dokonce takoví dobrovolníci, kteří se upíší na webových stránkách k pravidelné dávce básní. Jako například já.