Andrej Zvjagincev je režisér, jehož rukopis vám buď přiroste k srdci, nebo vás bude nudit. Tomu, kdo oceňuje spíš klipovité střihy a jasnou dějovou linku, která odsýpá podle jasných zákonitostí, mohou jeho filmy připadat rozvleklé a dost možná nezáživné. Pokud však máte slabost pro onen typicky ruský mix zádumčivosti, drsného zobrazení reality a snahy dát záběrům cosi jako duchovní rozměr, potom sedíte ve správném kině.

Možná je to jen další příběh nevyrovnané rockové hvězdy. Nebo spíše mladého otce, který není schopen dostát svým závazkům a rozhodnout se mezi rodinou a milenkou? Film Control se pokusil nahlédnout pod masku, za kterou se skrýval Ian Curtis.

Jsou filmy, které se dají považovat za opravdu účinnou antikoncepci. Musíme si promluvit o Kevinovi je jedním z nich. Po jeho zhlédnutí vás touha po rodičovství zaručeně a alespoň na čas přejde.

Mělo to být překvapení sezóny. To by však nesmělo filmovou adaptaci slavného řeckého bestselleru špinit tolik „ale“.

Kdo z nás nechodil někdy do školy? A kdo z nás sám nebydlel na koleji nebo alespoň někoho takového nezná? A kdo z nás už na toto téma neviděl nějaký film? Odpověděli jste kladně alespoň na jednu z těchto tří otázek? No právě…

V dokumentech vidím větší hodnotu než v jiných filmech. Obvykle předkládají obraz skutečného světa, jehož stránku nám média ukrývají nebo zprostředkovávají pouze tu část, kterou chtějí, abychom znali. V této souvislosti je pro mě svátkem festival Jeden svět.

„Všechno už bylo natočeno,“ říkají si mnozí filmoví kritici, přesvědčeni, že neobjeví nic nového. Já jsem však narazil na film, který bych v českých poměrech rozhodně nečekal. Jedná se o debut mladé filmařky Rosany Zvelebilové, odvážně se dotýkající fiktivního pornoprůmyslu, světa IT a nechybí ani konec světa.

Veronika si už delší dobu uvědomuje, že něco není v pořádku. Život takový, jaký ho vnímá – předvídatelný, plný stereotypu a snahy splnit očekávání druhých – se jí zajídá. A stárnutí nepřináší už nic nového. Jediným východiskem se zdá být sebevražda. Tablety zapít alkoholem a hlavně nezvracet.

Pokud očekáváte, že film o závislosti na sexu bude jen nekonečnou přehlídkou explicitních sexuálních scén, budete pravděpodobně zklamáni. Snímek Stud sice provází od počátku značně kontroverzní pověst a přístupný je až od 18 let, ale o sex v něm jde až v druhé řadě.

Slovo „amatér“ se postupně stalo skoro hanlivým a někdy se používá jako nadávka. Nazveme-li někoho amatérem, vlastně tak snižujeme jeho profesní kvality. Ve skutečnosti je toto slovo odvozeno z latinského „amator“ – milovat.

Únorový výlet do Berlína v jednom z nejmrazivějších víkendů této zimy byl sice pošetilostí, měl ale i své opodstatnění. Právě v této době totiž v Německu probíhal jeden z celosvětových filmových festivalů, což znamenalo spoustu celebrit, novinářů a především filmových premiér. Dobře, ještě mi známá říkala, že jsou všude 30% slevy.

Jako blesk z čistého nebe se mi zjevilo na Facebooku pozvání na událost (což jsem nečekal, protože mě nikdy nikdo nikam nezve) – na tajnou předpremiéru filmu Labyrint. Konala se den před jeho oficiální premiérou. Hodně jsem o filmu slyšel a skutečně jsem se těšil, že na něj po premiéře půjdu, tajemné pozvání mi však připadalo jako znamení, a proto jsem se na předpremiéru vypravil.

Pokud jste filmovými fanatiky a máte pocit, že každoroční přehlídky německého nebo třeba francouzského filmu jsou už příliš nudné, mám pro vás dobrou zprávu. Od 11. do 15. ledna proběhl v kině Světozor u nás vůbec první Festival íránských filmů. A velký zájem, který u diváků vyvolal, naznačuje, že by nemusel být ani posledním.

Návštěvu luxusního domu lásky v době přelomu 19. a 20. století zprostředkovává francouzský režisér Bertrand Bonello. Přibližuje jak rozkoš, tak i ponížení a bolest, a ukazuje obě strany mnoha mincí tehdejší zábavy bohatých pánů.

Když hodíte žábu do vroucí vody, lekne se a vyskočí. Sedí-li ve studené, kterou postupně dovedete k varu, nechá se uvařit zaživa.

Kino Aero již osmým rokem pořádá soutěž krátkých filmů Aerokraťas. Mohou zazářit amatéři i profíci a odměnou je promítání před celovečerními filmy. Což je jedna z tradic, kterou se zaslouží zachovávat i podporovat.

„Pohřběte mne bez rakve, nahou a bez modlení, obličejem nejprve proti celému světu. Na mém hrobě nebude položen žádný kámen. A moje jméno ať nikam netesají. Nechci epitaf pro ty, kdo nedodržují své sliby.“

Filmasia svým zaměřením na u nás nepříliš distribuovanou, ale značně populární asijskou kinematografii láká specifické publikum. Dvanáct filmů promítaných od 1. do 4. 12. ve Světozoru pocházelo zejména z Jižní Koreje.