Když si říkáš, že jsi toho málo zažil, tak si řekni, že jsi to aspoň přežil. Každému se to nepodařilo. Každý den se to někomu nepodaří.

Instituce už dnes nefungují jen jako budovy s programem a otevírací dobou. Stále častěji se proměňují v sítě vztahů, podpory a sdílených zdrojů. Článek sleduje posun od instituce jako místa k instituci jako infrastruktuře.

Pojmem roku 2025 byl rage bait. Rage člověku hrozí, kdykoli jede na autopilota. Takže asi i v letadle. Jsi v zenu a najednou tě někdo omezí. Neprávem, ať už porušil předpisy, mravy, nebo pohodu.

Jak se dnes píšou závěrečné diplomové práce? Na většině vysokých škol zatím zůstává v platnosti odevzdat odbornou práci, která představuje zvláštní druh textové infrastruktury a má být důkazem individuálního myšlení. Současně však vzniká v prostředí, jež je silně šablonovitě strukturováno metodikami a tabulkovými normami. Jak se tedy ve změti formálních nároků projevuje autorský hlas a jak se dnes akademický text vůbec tvoří?

Nedívejte se na něj. Nedívejte se do mobilu. Je závislý na přítomnosti postav. Potřebuje být jedinou černou dírou v dosahu.

Francouzský meziválečný plakát bývá oslavován jako vrchol reklamní tvorby — výstava v UPM v Praze však tento obraz jemně, ale důsledně rozrušuje. Kurátorka Lucie Vlčková a restaurátorka Martina Chadimová mluví o plakátu jako o médiu na pomezí umění a obchodu, o řemeslné dokonalosti i odvaze vystavovat sto let staré tisky bez skla. Rozhovor o mýtech „zlatého věku“, etice restaurování a o tom, co nám dnes říká reklama, která si ještě dovolovala být nespoutaná, barevná — a někdy i kýčovitá. O tom se lze přesvědčit na samotné výstavě a to ještě do 29. března.

Mladí perspektivní muži dneska nečtou rodokapsy, ale literaturu faktu, ve které jim mladí udělaní muži radí, jak se dostat do hry.

Galerie Rudolfinum do 11. ledna 2026 prodloužila sólo výstavu Kateřiny Vincourové s názvem Skin Care. Je do určité míry přelomová nejen pro umělkyni, ale i pro galerii. Samostatnou prezentaci české umělkyně galerie nabízí ve své historii poprvé. Nutno dodat, že hovoříme o tzv. velké galerii instituce primárně zaměřenou na současné mezinárodní umění.

Proměňuje nádobu v živý organismus, který nese gesto, omyl i nevratnost okamžiku. V jeho monumentálních formách se setkává řemeslná kázeň s intuitivním rituálem, který umožňuje materiálu promluvit vlastní, překvapivě lidskou řečí.

Může poctivý záznam vést k poznání, které změní realitu? Můžeme se vypsat ze svých problémů? Ale kam?

Měl bych víc myslet na čtenáře? „Není čas,“ říká Borkovec. „Hlavní je styl,“ říká Zábranský. Kdo píše pro čtenáře, nestojí za řeč. Ty jsi čtenář.

Nnena Kalu je umělkyně, která byla vybrána do širší nominace na Turnerovu cenu 2025, jejíž vyhlášení proběhne 9. prosince. Její případ je výjimečný – je totiž prvním člověkem s výraznými neurodivergentními rysy, který se do širší nominace prestižní soutěže dostal.

Tato esej není ohlédnutím za kulturní událostí. Je snahou ukázat, že výstavy mají různé fáze zralosti a jejich působnost nemusí být omezena časem mezi vernisáží a deinstalací. Vyvíjejí se i po svém skončení. Výstava Pokoj berlínského umělce Jonase Habricha, která proběhla v bytové galerii Vítězná 15 (6.–13. 9. 2025), je jednou z těch, které nám ukazují naši každodenní existenci ve světě. V našich příbytcích, v jejich okolí. A pomáhají nám nalézat různorodé, zprvu neviditelné spojnice.

Dřív jsem chodil za lidmi. Teď čekám, že přijdou za mnou. Až přijdou, udělím jim audienci a audit.

BookTok změnil fungování knižního trhu – stačí jedno virální video a z pozapomenuté knihy se stane bestseller. Přestože měly sociální sítě vždy komerční potenciál, nepředpokládalo se, že TikTok, platforma zaměřená na krátký a úderný obsah, dokáže ovlivnit „seriózní“ literární svět.

Když člověk píše, nepíše, co si myslí, ale hádá, co si myslí. Ve výsledku se rozhoduje, co si myslí.

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).