Asi se shodneme na tom, že největším požitkem je svoboda, ale možná už ne na tom, že není svobody bez limitů. Rozhodně bez nich není požitku – ten pramení z jejich překračování.

Našli jsme společné téma, přestože jsme každý jiná generace. Můj táta si nasadí sluchátka, já si je s ním propojím a moje mladší sestra s nezúčastněným výrazem, mobilem v ruce, na kterém zvládne manageovat školu, konverzace s kamarády a další důležité aktivity pro teenagera, připojí i ta svoje. Na jednom notebooku projíždíme videa vzdálených K-pop skupin, jimž se překvapivě podařilo nás všechny tři sledující něčím zaujmout.

Expedītiō, expedītionis má v latině dva významy, a sice buď výklad, nebo průzkumnou výpravu. Do dnešních dob se význam i podoba slova dochovaly takřka neporušeně v mnoha jazycích.

V doslovném překladu performance znamená výkon. Abychom vyvinuli dostatek sil a dosáhli požadovaného výkonu, je jistá míra vytrvalosti nezbytná. Umění performance nahlíží na různé druhy vytrvalosti jako na svoje formy. V akcích Petra Štembery ze 70. let vidíme blížení se nikoliv prahu, ale stropu (nejen) fyzické bolesti, kdy se objevují různé důvody nepokračovat.

Valit, ale ne bezmyšlenkovitě. Vítr, ale elegantní. Galantní trávení.



Pradávná je lidská touha objevovat, posouvat hranice poznání a možností. Co je klíčové pro to, aby se člověk nevzdal v půli, aby vystoupal na svou vlastní osmitisícovku, aby dobyl svůj vlastní pól?

Pracuje v Otrokovicích. Občas něco prohodí o stěhování do Prahy. Důvody nejsou dost signifikantní. Akorát, že to tam víc žije.

Zítra je nov a mně se v tuto dobu tradičně nechce spát. První jarní znovuzrozený Měsíc. Ptáci vesele zpívají slunci a každý strom v lese napřahuje své větve k nebi s pučícími pupeny. Teď je teprve počátek dubna, měsíce náladového, se sněhovými přeháňkami střídajícími krásné teplé dny, a to patří právě k novému počátku, odhodlání a probouzející se touze něco nového podniknout.

Nádech, výdech, nádech. Opakování, ne strnulost. Vrátit se zpátky. Zpětný pohyb. Na trati jsme už příliš dlouho. Nebo v bublině stagnace. Znovuzrození. Co z nás ale zbyde, pokud se vrátíme opět na začátek? Opakujeme se? Propadáme se zpátky do prázdné mysli? S jak dalece čistým štítem startujeme? Tři, dva, jedna…

Odmítám označení. Odhaluju označení. Pracuju na destigmatizaci masivních nánosů své identifikace se stereotypy. Netuším, jak z toho ven, zpět k sobě, vlastně ani nechci. Dělám jen to, co chci. To je prokletí.

Vnímajíc stigmata jako indikátor doslovného podílu na ranách Ježíše Krista, dále stigma morálně nečistého, nemocného, řekla bych, že vlastně neimplikuje, jemně vzneseno, nevhodnost, ale prožití bolesti, utrpení, či dokonce teroru. Ona neúcta k řádu – vybočení z norem a očekávání se jistě může prolínat s reálným proviněním, ale nemusí.

Jsi moc tlustá. Moc malá. Ošklivá. Neumíš zpívat. Z tebe Einstein nebude. Máš obě ruce levý. Asi se, holka, musíš dobře vdát… Věty, které nás mohou zranit, formovat, nebo se proti nim můžeme postavit a bojovat. Ať tak či tak, je těžké zachovat si vůči nim neutralitu, zvlášť když je slýcháme od svých blízkých nebo ve škole. Jak se k nim postavit?

Každé ráno se probouzím do oblepenosti detailně známým prostředím, které se nelze již týdny (či už měsíce?) zbavit. Srdce i mozek jsou fyzické orgány, a tak z podstaty není možné jejich prodloužení do online světa a následné odstřižení od zdroje. Zplošťujeme se doslovně i přeneseně? Vzniká nový typ vizuality spolu s redukcí vlastní osobnosti?

Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?

Slovo stigma pochází z řeckého slova στίγμα. Původně mělo význam cejchu, vypáleného znamení, které se dávalo zločincům nebo lidem, kteří se nějak provinili proti zákonu nebo se projevili jako zrádci. Bylo jakýmsi rozpoznávacím znamením, jež mělo navždy vyloučit jeho nositele ze společnosti. V dnešní době je význam tohoto slova poněkud posunutý, a pokud se nejedná o termín z biologie, naznačuje spíš útrapy, které člověk se sebou nese kvůli svému původu nebo přesvědčení a postoji, jež jsou naopak ve většině případů čestné.

Tvar, tvář, tvářit, tvarovat, tvářit se. Hníst, kovat, tavit, tvor, tvorstvo. Tvrdý, pevný, forma, dřevo. To vše je ukryto v etymologii slova tvárnost. To je zas nepochybně spjato s pojmem tvořit. Vždyť právě tvořením z hmoty jí přidáváme tvárnost, a sice v dnešním významu – proměnlivost.

Tak nevím. Tohle nejsem já. Tohle jsem já v křeči. Tohle je já, které se chce bavit. Zbavit se sebe sama.

Vzpomínka na samotu Bohuslava Reynka, básníka samoty a kontemplace, jak jej nazval Jaroslav Med. Filosoficky vzato, jsme stále sami, od narození do smrti. Je málo skutečně blízkých lidí, které máme kolem sebe. A i ti nám jsou vzdáleni. Jak nás samota utváří a tvaruje? Co v ní můžeme nalézat?