Někdy nevím, jestli jsme víc oběťmi současného přebytku, nebo řečí o tom, že se mu musíme postavit. Motivačních článků na téma „Jak si uklidit v pokoji i v hlavě“ nebo „Jak mít méně, a tím vědět více“ vidíme každý den několik. Co se týče osobního stylu a minimalismu v oblékání, aktuálně se hodně mluví o kouzelné formulce capsule wardrobe. Mně jsou kouzelné formulky vždycky trochu protivné už z principu. Ale pak se zastydím a řeknu si, dej tomu aspoň šanci. Takže tady malá sondička – kdo na to přišel, k čemu je to dobré a udělá z vás capsule wardrobe spokojenějšího člověka?

Praha není jenom most a hrad, říkali už PSH. V posledních letech se zaplňuje farmářskými trhy zaměřenými na lokální potraviny nebo jednorázovými designovými akcemi. Spojení všeho dohromady a dostupnost takového pel melu každý týden, to tu ale zatím nebylo.

Až do 27. 9. bude na Rašínově nábřeží v Praze k vidění výstava SLOW UP. Fotografka Bet Orten nafotila v rámci kampaně Old’s Cool fashion story na téma pomalé módy. Festival oslavující mezigenerační dialog (koná se také v Brně a Olomouci od 21. 9. do 6. 10.) tak poukáže na jeden z palčivých problémů naší společnosti – podmínky v textilním průmyslu. Někdo své peníze vloží do uměleckého projektu, někdo si koupí sedmé auto. Někdo zbraň. Přeměňujeme své zisky v to, co je nám blízké. Energie peněz je ale něco, o čem se moc nemluví.

Rozhodla jsem se jet na Creepy Teepee. Na koncert zpěvačky Abry, do které se převtěluju, když nemůžu spát. Přemýšlela jsem, jestli tam budou mít lidi ty ošklivé pantofle a hezké stříbrné baťůžky. Ano, měli. Ale nejen to – za pár hodin jsem doletěla tak hluboko do minulosti, že jsem celou neděli musela ležet v posteli, abych v hlavě zastavila rozjetý stroj času.

Ani nevím, jestli umím nenávidět. Ještě jsem to nezažila. Asi se tomu i bráním. Nevím, jak se s nenávistí žije. Představuju si to jako lehkou bolest hlavy, tlak v břiše, který neustává, a přimhouřené oči. Ale znám věci, které z nenávisti vznikly. A ty mě baví.

Kdyby Pražákům před sedmi lety nějaký člověk řekl, že designové a módní trhy se ve městě budou objevovat skoro každý měsíc, mysleli by si, že je asi z Londýna. A? DĚJE SE TO. Můžete si vybírat, kde utratíte za lokální módu, design a skvělé jídlo svoji výplatu.

Když jedete sto padesátkou v hodině, asi to děláte naschvál, protože adrenalin vám vytváří příjemné šimrání v břiše. A víte, že je to nebezpečné.

Ty nejlepší věci vznikají z vášně. Když kdysi v Praze probíhal první Code:Mode, milovníci módy a designu se sešli v Karlíně a za doprovodu DJs si mohli poprvé prohlédnout mnoho tvůrců na jednom místě.

Březnový Mercedes Benz Fashion Week je za námi. Holky s červenou rtěnkou a kluci v dámských džínách. Přehlídky v obří bílé vaně nasvícené ostrými světly, která dráždila každého, kdo šel spát až ráno. Tenhle Fashion Week přinesl podzim do módy a jaro do Prahy.

Komiks jako černá ovce umění může ve své odlehčenosti křičet věci, které se nekřičí, odhalovat věci, o kterých se mlčí, popírat věci, které jsou. Být na okraji je fajn. Podobně je na tom móda. Sice většina z nás chodí ráda oblečená, ale ve srovnání se sochařstvím je módní návrhářství stále bráno jako „To víš, že jo, maličká.“

Depresi si za sebou táhneme jako stín, který je někdy daleko před námi, někdy je slabounký, sotva viditelný, a jindy je větší než my. Když svůj stín dobře schováváte, nikdo nemusí poznat, že k vám patří. Stačí na sobě mít květované šaty nebo tričko s hulící žábou, a lidé si vás zaškatulkují jako pohodáře. Stačí mít krásné oblečení, a lidé ho budou vnímat víc než vaši tvář.

Na módních akcích dávno nejde jen o umělecké dílo, které návrháři představují na mole. Jde o to, abyste se jako návštěvníci ukázali. Že jste byli pozvaní, že umíte vypadat jako femme fatale a že máte prachy a koule na extravagantní kousky alespoň od začínajících designérů. Je to rituál pýchy, ze kterého poražení odcházejí se sraženým sebevědomím, zatímco vítězové sbírají stovky lajků.

Do módy se po hipstrech hlásí normcore. Ve světě to dávno není novinka. V roce 2013 termín oficiálně definovala agentura K-Hole v Americe, jež se módními trendy zabývá. Logicky jde o „nenásilnou“ módní vlnu, protože hipsteři se ve své komunitě, která se postupně rozrostla do mainstreamu, dokázali vyšperkovat na kterékoliv části těla.

Móda je projev individuality. Ve chvíli, kdy se směr příliš rozšíří, začíná být brán spíše negativně. Tím, jak se oblékáme, vyjadřujeme vlastní postoj k životu i svou uzavřenost či otevřenost vůči ostatním. Dáváme najevo příslušnost k nějaké skupině, ale uniformu bychom nosit nechtěli.

Někteří jsou na to slovo alergičtí. Pro jiné je mantrou, ke které vzhlížejí. Někteří ho slepě následují, jiní si ho přetváří podle svého osobitého stylu. A pro někoho je to tak absurdní výraz, že v jeho existenci vůbec nevěří. Trend. Jak vzniká? A má v dnešním rychlém světě ještě nějakou váhu, když vydrží sotva pár měsíců?

Možná to znáte: „To je samej polyester tohleto. Umělej materiál, kterej tě sežere zaživa, a zpotíš se, i když je venku dvanáct stupňů.“ Ano, hejtování polyesteru je v něčem opodstatněné. Ale rozhodně neplatí zajetý stereotyp, že bavlna je dobrá a polyester špatný. A proč je vlastně tak často stavíme proti sobě?

Když si prohlížím nové kolekce z amerického módního obchodu Personnel of New York, které nejsou určeny primárně ženám nebo mužům, napadá mě, jestli je novým ideálem krásy člověk vypadající jako unisexuál.

Textilní průmysl v České republice má svá nejlepší léta za sebou. A pokud se zlaté časy vrátí, bude se to pravděpodobně týkat až našich potomků. Fast Fashion je totiž neúprosná a vyhnala téměř všechny velké hráče šít do zahraničí. Jak ale vypadají místa v naší zemi, kde byly rodiny dlouhá léta živeny právě z textilního průmyslu a postupně jim stovky pracovních pozic zmizely?