Téměř dvouroční práci na filmu Karel, já a ty započal Státní fond kinematografie, který vypsal grant na částečné financování experimentálního či krátkého filmu. Tehdy nepříliš známý Bohdan Karásek zažádal se svým námětem o 400 000 korun, z nichž 330 000 získal – paradoxně na snímek, který není krátkometrážní a ani nijak experimentální. Po ročním psaní scénáře a hereckých zkouškách začalo natáčení nezávislého celovečerního filmu. Karásek však brzy zjistil, že přidělená částka rozhodně nebude stačit, takže si nemohl dovolit původní herecké obsazení a zaplacení členů štábu klasickou odpovídající částkou. „No vlastně to vedlo k tomu, že jsme museli kumulovat funkce. Z toho vzniklo, že můj kamarád Zdeněk Eliáš, který vůbec není kameraman, architekt nebo kostymér, zastal všechny tyhle funkce najednou. Já sám jsem to napsal, zrežíroval a potom sestříhal. Na place byl pak ještě zvukař a herci, víc nás tam nebylo,“ dodává sám Karásek. Většina filmu se odehrává v bytě či pražských ulicích, tím pádem nebylo potřeba platit žádné lokace, což bylo výrazným bonusem.

Americký režisér Ari Aster má v pouhých 33 letech skutečně výjimečné postavení. Se Slunovratem zdobí jeho filmografii již dvě pozoruhodné celovečerní produkce. Komplementárně k jeho předchozímu počinu, hororu Děsivé dědictví,filmař se ve svém novém filmu opět zaobírá rozkladem osobnosti v nepříjemně vycizelovaných ornamentálních výjevech.

Srbský film Stehy se věnuje jednomu z nejkontroverznějších témat současného Balkánu. Režisér Miroslav Terzič je vystudovaný právník a možná i proto ve svých filmech popisuje taková témata, která nejsou právně dořešená. Jedním z nich jsou případy ukradených novorozeňat, které rezonují dnešním Srbskem. Více než 500 rodin dodnes hledá své děti, o kterých neví, zda skutečně zemřely po porodu anebo jim byly odcizeny a žijí v adoptované rodině. Pozoruhodný snímek vstoupil do českých kin 5. září.

Součástí festivalu Den Architektury, který probíhá od 1. do 7. října po celé republice i na Slovensku, bude opět filmový festival Film a architektura. Věnovat se bude především hlavním tématům festivalu – Svobodné architektuře a Bauhausu, který letos slaví 100 let od svého založení.

Pro běžného konzumního diváka, který si občas zajde do multiplexu, je celkově artová a nezávislá kinematografie velkou neznámou. Zvláště pak snímky, natočené třeba v zemích bývalého Východního bloku. Lépe na tom je takový divák, který s batůžkem na zádech objíždí filmové festivaly. Jeden z těch největších ve střední Evropě – Letní filmová škola v Uherském Hradišti – letos nabídl zcela novou sekci Terra Festivalis, která se věnuje festivalovým fenoménům posledních let. Jako první mapovala bulharskou kinematografii. Zde nabízíme výběr těch nejzajímavějších snímků.

Co byste dělali, kdyby se teď rozezněla siréna a za třicet sekund by měla dopadnout balistická raketa ve vaší čtvrti? Jste připravení na bankovní krizi, která nenávratně spolkne vaše celoživotní úspory? Co kdyby najednou zmizely léky, které musí pravidelně užívat vaše dítě? Mělo by být volební právo uděleno jen lidem od určitého IQ? Tyto a další nepříjemné otázky nabízí k zamyšlení dystopický seriál Years and Years.

Filmový přehled navazuje na tištěný časopis, který začal vycházet v roce 1939 a přinášel základní informace o filmech v české distribuci. Jeho internetová verze, která funguje od roku 2016, byla rozšířena o další obsah, který dnes tvoří samostatný filmový magazín Revue, interaktivní rubrika Kontexty a přehled českých filmů dostupných v kinech a online.

Dobré vesmírné sci-fi filmy se často a nikoliv náhodou stávají meditací o lidském údělu: nekonečná rozloha vesmíru se snadno proměňuje ve velké plátno, na něž se samotné filmové postavy – zproštěné pozemské každodennosti a vydané pomalosti svého vesmírného plynutí – promítají jako otázka po tom, co je to lidství. K tomu nejlepšímu z filozofujících filmů, které se odehrávají ve vesmíru, přibyla nyní nová položka, snímek High Life francouzské režisérky Claire Denis.

Před pár dny se v české distribuci objevil film Humorista lotyšského režiséra a scenáristy Michaila Idova. Je to pozoruhodný snímek z několika důvodů. Neuvěřitelně silný a autentický příběh je zároveň věrohodným svědectvím své doby, rovněž odkrývá principy a struktury moci (tehdy i dnes). Je s bravurou vyprávěn filmovým jazykem, ve kterém autor vyniká vytříbeností vkusu i vtipu a řemeslným umem, což svědčí o jeho výjimečném nadání. Film je režijním debutem autora.

Gustav Klimt a Egon Schiele. Oba nespoutaní umělci, oba výrazné postavy „zlaté éry“ Vídně, oba revolucionáři výtvarného světa. V rámci nedávného výročí 100 let od úmrtí obou dvou umělců míří do kin příběh o jejich obrovském talentu, snech, ale i skandálech a posedlostech. Dokumentární snímek Klimt & Schiele – Erós a Psyché vstoupí do kin v květnu.

„Divné“ filmy Yorga Lanthimose se střídavým úspěchem vyprávějí o skrytých společenských normách a jejich patologiích. Své postavy při tom řecký režisér rád uzavírá do vymezených prostorů, v nichž vláda společenských norem a pravidel chování nad člověkem nabývá absolutní povahy. V jeho dosud nejlepším filmu, historické tragikomedii Favoritka, se Lanthimosovi podařilo říct něco podstatného o samotné povaze moci člověka nad člověkem.

Jak vtěsnat osm měsíců života do 70 minut? A co teprve, pokud onen čas strávíte na místě, které už přestává připomínat město, ale je spíše jen hromadou sutin po výbuších bomb? Režisérka Jana Andert dokázala ve svém režijním debutu V Mosulu přiblížit divákovi, sedícímu v bezpečí sálu kina, irácký válečný konflikt. A ukázat mu „běžný“ život členů jednotek Golden Divison, které se snažily dobýt Mosul ovládaný Islámským státem zpět.

Jaké to je být okupantem cizí země? A lze unést tíhu takové zkušenosti, poté co se vrátíte zpět domů? Jaké to je být blízkým někoho takového nebo nést vinu za něco, co jste nejen neudělali, ale ani nezažili? Anna Kryvenko, mladá umělkyně původem z Ukrajiny, která žije a studuje v Praze, se rozhodla vyprávět příběh svého prastrýce.

Představte si místo, kde nejsou k dispozici základní služby, jako je zdravotnictví, školství, sanitace či bezpečnost. Neocitli jste se právě v kulisách dystopického scénáře, ale v Kibeře, v jednom z největších slumů Afriky.

Už 6. listopadu proběhne 35. ročník festivalu studentských filmů FAMUFEST. Ústředním motivem festivalu bude pro tento rok symbol, který vyjadřuje myšlenku spojování jak fyzické, tak umělecké – most. Oslava různorodosti a možnosti neškatulkovat potrvá do 11. listopadu.

V letních měsících se v České republice koná několik filmových festivalů, které jsou jasným konstatováním toho, že filmové médium diváky zajímá. Jedním z těch mladších je festival, který nejen představuje experimentální film, ale také kultivuje prostředí, jehož genius loci již dávno utichl.

Sebeupálení Jana Palacha si připomínáme jako asi nejvýraznější individuální čin našich novodobých dějin. Ve skutečnosti si s ním ale nevíme rady – jako by se do českých dějin nehodil. Ani film Jan Palach talentovaného režiséra Roberta Sedláčka nám navzdory některým novátorským momentům v tomto tápání nepomůže.

Vítězný snímek letošního Berlinale Touch Me Not spojuje dva módní trendy současnosti – důraz na osobní autenticitu ve veřejné prezentaci a touhu po sdílení emocí – ve jménu kvazidokumentárního záznamu terapie sexuálního života. Film ovšem nechtěně odkrývá odvrácenou stranu obojí módy a dokládá, že prosté zveřejňování intimity ke vzniku uměleckého díla nestačí.