O urputném pohybu vpřed, dál a přitom stále dokola, odnikud nikam. O potřebě a zároveň nemožnosti odhalit sobě i světu svou odvrácenou stranu. O tom všem je film „Moonlight“.

Všichni jsme si již zvykli na Františka, všemi lajky pomazaného papeže, který v leckterých otázkách 21. století dokázal zaujmout překvapivě lidský, revizionistický postoj. Jen těžko bychom skousnuli, kdyby po něm Svatý stolec opanoval nějaký rigidní kmet, dštící oheň a síru proti přirozenosti světa.

Jim Jarmusch je jedním z nejosobitějších tvůrců současné kinematografie. Jeho díla jsou nezaměnitelná, oduševnělá a působivá. Alespoň do natočení filmu „Paterson“ tomu tak vždy bylo.

Problematika LGBT komunity se s přibývajícími léty stává více diskutovanou, respektovanou, přijímanou a tím méně problematickou. Postupně proniká do masové kultury a dává vzniknout samostatnému kinematografickému žánru – queer filmu.

Co všechno vám na sebe poví slavný režisér během týden trvajícího rozhovoru?

Dá se vůbec v dokumentárním filmu zachytit realita (pokud pomineme tu o lvech, horách a letadlech)? Nedá. Alespoň částečně? Nedá. Nebo jde vždy o vytvoření filmové reality, která je pokroucena skrz hledáček kamery, skrz povely režiséra a skrz sociálního herce, jenž je vystaven, obnažen a předložen? Ano. Je dokumentární film opravdu natolik odlišný od filmu hraného, že jej můžeme považovat za vhodný nástroj pro zpracování toho, co by mělo být skutečné? Ne. A co představitelé „direct cinema“, kteří se chtěli skutečnosti přiblížit nadosah, ale zároveň pořád věděli, že usilují o nemožné… Ano, dobře, že to věděli.

Nevhodný dárek sice vzbudí rozpaky, ale zanedlouho už na něj docela zapomenete a zmizí v krabici na půdě nebo v bazaru přes ulici. Ale co si počít s nevhodnou návštěvou? Své k tomu může říct vítězný snímek letošních Varů.

Přehlídka těch nejlepších filmů z významných festivalů Berlinále, Benátky a Cannes – Be2Can – se uskuteční od 6. do 12. října. Sladkou tečkou filmového programu bude snová roadmovie „American Honey“ s Shiou LaBeoufem v jedné z hlavních rolí.

Poslední dva roky měli diváci HBO (a – co si budeme nalhávat – uživatelé internetu) možnost sledovat seriál „Hledání“. Čísla sledovanosti však televizní stanici nestačily, a tak seriál dostal stopku. Tvůrci se na fanoušky úplně nevykašlali – natočili poslední, téměř vymodlený, závěrečný díl formou filmu.

Dokumentární filmy, které oslovují tématy – nevzhledná, nechutná, pohoršující, nebo příliš hluboká na to, aby se o nich mluvilo veřejně – společenským územ je o nich veřejně mlčet.

Že Disney nejsou jen pohádky, dokazuje filmové studio Disneynature. Studio věnující se přírodě vzniklo v roce 2008. Jedním z prvních uvedených snímků byl „Océans“.

Brazilské rodeo. Dusno, bahno, vřava a zpocený tváře. Stádo vyburcovaných býků a tlačenice rozpálených diváků. Mezi nimi otlučená ohrada, rozvrzaná symbolická bariéra. Tvoří však skutečný předěl mezi dvěma světy, nebo je vlastně nepodstatné, kdo se mačká na které straně?

Znáte ducha dybbuka? Dle židovské folklórní legendy je to duše zemřelého, která se zmocňuje živých bytostí, jelikož jí nebyl dopřán řádný pohřeb. Když Piotr ve snímku Démon objeví na pozemku pozůstatky lidského těla, ještě netuší, že na jeho svatbu dorazí také jeden nezvaný host. Dybbuk.

„Neměl jsem v Afghánistánu strach ze smrti, ale bál jsem se, že mě budou soudit, až se vrátím.“ Tato věta podnítila vznik filmu, který ukazuje, jak snadné je ve válce přijít o život, ale hlavně, jak těžké je v ní žít a zůstávat člověkem.

Co bylo normalitou za normalizace, a co je šílenstvím za každého režimu? A jak rychle se může utlačovaný proměnit v utlačovatele?

Zvrácenosti na obrazovce a plátně? To nejsou jen Prostřeno z Moravskoslezského kraje, tuzemské estrády z přelomu století či osobnost všeumělce Tommyho Wiseaua, který vám ve svém (pro mnohé kultovním) díle The Room naservíruje 99 minut těch nejpitomějších dialogů a záběrů vůbec. Libují si v nich i přední filmoví režiséři. A pak také ti méně známí…

Nový snímek bratří Coenů představuje Hollywood padesátých let jako gigantickou továrnu na rozpočtově přemrštěnou a myšlenkově vyprázdněnou lidovou zábavu. Avšak je kritický pohled tvůrců upřen do filmové historie, nebo k vlastní kariéře?

Oscarové sošky jsou již rozdány. Jestli nějakou z celkem šesti nominovaných získala i Carol, mohu v době tvorby článku jen věštit. Pevně věřím, že pokud Blanchett po dvou letech další nominaci neproměnila, povedlo se to aspoň vynikající kameře či kostýmům. To jsou totiž skutečné highlighty romantického dramatu. A také hudba… ta má ovšem jedno ale.