Hmyz je údajně posledním filmem Jana Švankmajera. Jakkoliv sám autor zdůrazňuje misantropický motiv snímku, zvolené režijní strategie z něj činí především neotřelý surrealistický žert, v němž je zcizování fikčního světa filmu zapojeno do koláže z útržků individuálního i kolektivního nevědomí, otevřené různým interpretacím.

Michael Haneke ve svých filmech rád pracuje s Freudovým konceptem pudu smrti. Až teprve v loňském snímku Happy End ale z této práce dokázal vytěžit něco novátorského a docela nefreudovského – svébytnou spiritualitu – a navíc ještě ironický odstup od zobrazených dějů.

Co zažívají pozůstalí po obětech teroristických útoků? Je možné vzít spravedlnost do vlastních rukou? Na takové otázky se pokouší odpovědět německý režisér s tureckými kořeny Fatih Akin ve filmu Odnikud. Bohužel se přitom nechává emocionální rovinou příběhu pohltit natolik, že jeho výborně rozehraný snímek o spravedlnosti a pomstě postupně ztrácí na přesvědčivosti.

I rodinný přírodopisný dokument může přinést něco důležitého: konstrukci jedné Země s jednou „přírodou“ a vedle ní „člověka“ jako toho, kdo ji má chránit. Film Earth: Den na zázračné planetě nabízí všeobecně přístupnou formu univerzalismu v době, v níž se politika obrací zpět k národním partikularismům.

Švédský scenárista a režisér Ruben Östlund přivádí postavy svých filmů do nepříjemných či extrémních situací především proto, aby zkoumal morální a kulturní hranice liberální společnosti. V letošním snímku Čtverec si ovšem ukousl příliš velké sousto a odhalil spíše hranice své vlastní filmové metody.

Do kin přichází norský snímek Thelma režiséra Joachima Triera. Při festivalových projekcích rozdělil publikum na dvě části – jednu emočně zasaženou a druhou svébytně znechucenou. Z čeho vyplývá onen dualismus?

Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Sto dvacet tepů za minutu je zvýšený puls, doprovázející silné emoce, jako je výbuch hněvu či milostné vzplanutí. A stejnou rychlostí často tepe rytmus taneční hudby. Zkrátka rytmus života, který není poklidný. Francouzský scénárista a režisér Robin Campillo udělil tomuto rytmu politický význam v jednom z nejlepších snímků roku.

Filmová poetika Aki Kaurismäkiho se nemění už více než 30 let. V letošním snímku Druhá strana naděje se ovšem finskému režisérovi podařil husarský kousek – integroval do této poetiky postavy uprchlíků z Blízkého východu a po svém se tak vyslovil ke sporům ohledně údajné neslučitelnosti islámské kultury s tou evropskou.

Nový celovečerní film uvedla po dlouhých osmnácti letech a jde o triumfální návrat. Maďarská režisérka Ildikó Enyedi natočila drama, u něhož se lidé otáčí, omdlévají, ale které je také pohladí po duši.

10 festivalových dnů, 6 000 akreditovaných návštěvníků, 216 filmů, 11 koncertů, 9 divadelních představení, 11 výstav, 5 udělených výročních cen Asociace českých filmových klubů a Fokus zaměřený na švédskou kinematografii. To jsou čísla mapující letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.

Justine je vychovávána od mala jako vegetariánka, stejně jako její starší sestra Alexia. V šestnácti letech po vzoru svých rodičů a také Alex odchází studovat veterinární školu. Justine se ztrácí z dohledu rodičů a kvůli studentským pravidlům bizarní francouzské školy pozře kousek syrového masa. Nově nabytá volnost jí až nebezpečně zachutná.

„Z čeho máte v životě obavu?“ zazní na pohovoru do úchvatné high-tech společnosti The Circle, kterého se účastní ambiciózní Mae. „Z nenaplněného potenciálu,“ odpovídá. Nenaplněný potenciál, přesně tato dvě slova perfektně vystihují poslední film režiséra Jamesa Ponsoldta.

Příběh zmizelých sousedů, které málokdo za sousedy považoval a které dodnes kdekdo za sousedy vůbec mít nechce. Příběh holocaustu Romů a Sinti.

Bette Davis ztvárnila v hororovém dramatu Co se vlastně stalo s Baby Jane? tu snad nejzapšklejší bábu kinematografie. Získala za ni nominaci na Oskara. Nevyhrála. Zlatou sošku převzala Joan Crawford, její filmová kolegyně a především sokyně. A to i přes to, že nominována vůbec nebyla. Jak se jí to povedlo? To prozradí článek i nový seriál Feud, který vzkřísil příběh o léta trvajícím boji.

Duševní onemocnění jsou na jednu stranu oblíbeným námětem v umění, například v tom filmovém, avšak na druhou stranu zůstávají určitým společenským tabu. Zejména pokud jde o přístup k lidem, kteří je denně prožívají. Festival Na hlavu propojuje filmy a duševní zdraví a otevírá tuto problematiku široké veřejnosti. Součástí je popularizace vědeckých témat, kterými se zabývá Národní ústav duševního zdraví.

Multižánrová koláž rakouského filmového tvůrce Michaela Palma dává divákovi možnost nahlédnout do více než staleté historie kinematografie. Nezůstává však jen u minulosti. Za pomoci několika světových odborníků nabízí také příležitost nahlédnout do možné budoucnosti sedmého umění. Je Cinema Futures must-see každého cinefila?

Cestopisný dokument o putování Ruskem a Ukrajinou nazvaný Slepý Gulliver uvede v premiéře za účasti tvůrců pražská Městská knihovna. Tentokrát předstupuje režisér snímku, filmař a literát Martin Ryšavý, před diváky s vlastním příběhem. Chceme vidět či nevidět?