Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Sto dvacet tepů za minutu je zvýšený puls, doprovázející silné emoce, jako je výbuch hněvu či milostné vzplanutí. A stejnou rychlostí často tepe rytmus taneční hudby. Zkrátka rytmus života, který není poklidný. Francouzský scénárista a režisér Robin Campillo udělil tomuto rytmu politický význam v jednom z nejlepších snímků roku.

Filmová poetika Aki Kaurismäkiho se nemění už více než 30 let. V letošním snímku Druhá strana naděje se ovšem finskému režisérovi podařil husarský kousek – integroval do této poetiky postavy uprchlíků z Blízkého východu a po svém se tak vyslovil ke sporům ohledně údajné neslučitelnosti islámské kultury s tou evropskou.

Nový celovečerní film uvedla po dlouhých osmnácti letech a jde o triumfální návrat. Maďarská režisérka Ildikó Enyedi natočila drama, u něhož se lidé otáčí, omdlévají, ale které je také pohladí po duši.

10 festivalových dnů, 6 000 akreditovaných návštěvníků, 216 filmů, 11 koncertů, 9 divadelních představení, 11 výstav, 5 udělených výročních cen Asociace českých filmových klubů a Fokus zaměřený na švédskou kinematografii. To jsou čísla mapující letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.

Justine je vychovávána od mala jako vegetariánka, stejně jako její starší sestra Alexia. V šestnácti letech po vzoru svých rodičů a také Alex odchází studovat veterinární školu. Justine se ztrácí z dohledu rodičů a kvůli studentským pravidlům bizarní francouzské školy pozře kousek syrového masa. Nově nabytá volnost jí až nebezpečně zachutná.

„Z čeho máte v životě obavu?“ zazní na pohovoru do úchvatné high-tech společnosti The Circle, kterého se účastní ambiciózní Mae. „Z nenaplněného potenciálu,“ odpovídá. Nenaplněný potenciál, přesně tato dvě slova perfektně vystihují poslední film režiséra Jamesa Ponsoldta.

Příběh zmizelých sousedů, které málokdo za sousedy považoval a které dodnes kdekdo za sousedy vůbec mít nechce. Příběh holocaustu Romů a Sinti.

Bette Davis ztvárnila v hororovém dramatu Co se vlastně stalo s Baby Jane? tu snad nejzapšklejší bábu kinematografie. Získala za ni nominaci na Oskara. Nevyhrála. Zlatou sošku převzala Joan Crawford, její filmová kolegyně a především sokyně. A to i přes to, že nominována vůbec nebyla. Jak se jí to povedlo? To prozradí článek i nový seriál Feud, který vzkřísil příběh o léta trvajícím boji.

Duševní onemocnění jsou na jednu stranu oblíbeným námětem v umění, například v tom filmovém, avšak na druhou stranu zůstávají určitým společenským tabu. Zejména pokud jde o přístup k lidem, kteří je denně prožívají. Festival Na hlavu propojuje filmy a duševní zdraví a otevírá tuto problematiku široké veřejnosti. Součástí je popularizace vědeckých témat, kterými se zabývá Národní ústav duševního zdraví.

Multižánrová koláž rakouského filmového tvůrce Michaela Palma dává divákovi možnost nahlédnout do více než staleté historie kinematografie. Nezůstává však jen u minulosti. Za pomoci několika světových odborníků nabízí také příležitost nahlédnout do možné budoucnosti sedmého umění. Je Cinema Futures must-see každého cinefila?

Cestopisný dokument o putování Ruskem a Ukrajinou nazvaný Slepý Gulliver uvede v premiéře za účasti tvůrců pražská Městská knihovna. Tentokrát předstupuje režisér snímku, filmař a literát Martin Ryšavý, před diváky s vlastním příběhem. Chceme vidět či nevidět?

O urputném pohybu vpřed, dál a přitom stále dokola, odnikud nikam. O potřebě a zároveň nemožnosti odhalit sobě i světu svou odvrácenou stranu. O tom všem je film „Moonlight“.

Všichni jsme si již zvykli na Františka, všemi lajky pomazaného papeže, který v leckterých otázkách 21. století dokázal zaujmout překvapivě lidský, revizionistický postoj. Jen těžko bychom skousnuli, kdyby po něm Svatý stolec opanoval nějaký rigidní kmet, dštící oheň a síru proti přirozenosti světa.

Jim Jarmusch je jedním z nejosobitějších tvůrců současné kinematografie. Jeho díla jsou nezaměnitelná, oduševnělá a působivá. Alespoň do natočení filmu „Paterson“ tomu tak vždy bylo.

Problematika LGBT komunity se s přibývajícími léty stává více diskutovanou, respektovanou, přijímanou a tím méně problematickou. Postupně proniká do masové kultury a dává vzniknout samostatnému kinematografickému žánru – queer filmu.

Co všechno vám na sebe poví slavný režisér během týden trvajícího rozhovoru?

Dá se vůbec v dokumentárním filmu zachytit realita (pokud pomineme tu o lvech, horách a letadlech)? Nedá. Alespoň částečně? Nedá. Nebo jde vždy o vytvoření filmové reality, která je pokroucena skrz hledáček kamery, skrz povely režiséra a skrz sociálního herce, jenž je vystaven, obnažen a předložen? Ano. Je dokumentární film opravdu natolik odlišný od filmu hraného, že jej můžeme považovat za vhodný nástroj pro zpracování toho, co by mělo být skutečné? Ne. A co představitelé „direct cinema“, kteří se chtěli skutečnosti přiblížit nadosah, ale zároveň pořád věděli, že usilují o nemožné… Ano, dobře, že to věděli.