V letních měsících se v České republice koná několik filmových festivalů, které jsou jasným konstatováním toho, že filmové médium diváky zajímá. Jedním z těch mladších je festival, který nejen představuje experimentální film, ale také kultivuje prostředí, jehož genius loci již dávno utichl.

Sebeupálení Jana Palacha si připomínáme jako asi nejvýraznější individuální čin našich novodobých dějin. Ve skutečnosti si s ním ale nevíme rady – jako by se do českých dějin nehodil. Ani film Jan Palach talentovaného režiséra Roberta Sedláčka nám navzdory některým novátorským momentům v tomto tápání nepomůže.

Vítězný snímek letošního Berlinale Touch Me Not spojuje dva módní trendy současnosti – důraz na osobní autenticitu ve veřejné prezentaci a touhu po sdílení emocí – ve jménu kvazidokumentárního záznamu terapie sexuálního života. Film ovšem nechtěně odkrývá odvrácenou stranu obojí módy a dokládá, že prosté zveřejňování intimity ke vzniku uměleckého díla nestačí.

„Žádné dílo, které nemá agresivní charakter, nemůže být mistrovským dílem,“ píše se v Marinettiho Futuristickém manifestu. V maximální míře je pak umělecká a myslitelská agrese nashromážděna v manifestech samotných. Ve filmu německého konceptuálního umělce a režiséra Juliana Rosefeldta Manifesto jsme s energií politických a uměleckých manifestů konfrontováni od začátku až do konce – a je to pozoruhodná zkušenost.

„Ať žije Stalin,“ volali těsně před exekucí mnozí z těch, kteří byli ve Stalinově říši popravováni na základě zcela vykonstruovaných obvinění. Ve filmu Ztratili jsme Stalina je scéna ze sibiřského gulagu, v němž se popravuje ještě pár dní po Stalinově smrti. Když jeden z popravovaných vykřikne: „Ať žije Stalin,“ odtuší popravčí s revolverem u jeho hlavy nevzrušeně: „Ten už nežije, teď je tam Malenkov,“ a zastřelí ho. Takhle černý je humor snímku. Ale právě ve své černotě také osvobodivý.

Hmyz je údajně posledním filmem Jana Švankmajera. Jakkoliv sám autor zdůrazňuje misantropický motiv snímku, zvolené režijní strategie z něj činí především neotřelý surrealistický žert, v němž je zcizování fikčního světa filmu zapojeno do koláže z útržků individuálního i kolektivního nevědomí, otevřené různým interpretacím.

Michael Haneke ve svých filmech rád pracuje s Freudovým konceptem pudu smrti. Až teprve v loňském snímku Happy End ale z této práce dokázal vytěžit něco novátorského a docela nefreudovského – svébytnou spiritualitu – a navíc ještě ironický odstup od zobrazených dějů.

Co zažívají pozůstalí po obětech teroristických útoků? Je možné vzít spravedlnost do vlastních rukou? Na takové otázky se pokouší odpovědět německý režisér s tureckými kořeny Fatih Akin ve filmu Odnikud. Bohužel se přitom nechává emocionální rovinou příběhu pohltit natolik, že jeho výborně rozehraný snímek o spravedlnosti a pomstě postupně ztrácí na přesvědčivosti.

I rodinný přírodopisný dokument může přinést něco důležitého: konstrukci jedné Země s jednou „přírodou“ a vedle ní „člověka“ jako toho, kdo ji má chránit. Film Earth: Den na zázračné planetě nabízí všeobecně přístupnou formu univerzalismu v době, v níž se politika obrací zpět k národním partikularismům.

Švédský scenárista a režisér Ruben Östlund přivádí postavy svých filmů do nepříjemných či extrémních situací především proto, aby zkoumal morální a kulturní hranice liberální společnosti. V letošním snímku Čtverec si ovšem ukousl příliš velké sousto a odhalil spíše hranice své vlastní filmové metody.

Do kin přichází norský snímek Thelma režiséra Joachima Triera. Při festivalových projekcích rozdělil publikum na dvě části – jednu emočně zasaženou a druhou svébytně znechucenou. Z čeho vyplývá onen dualismus?

Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Sto dvacet tepů za minutu je zvýšený puls, doprovázející silné emoce, jako je výbuch hněvu či milostné vzplanutí. A stejnou rychlostí často tepe rytmus taneční hudby. Zkrátka rytmus života, který není poklidný. Francouzský scénárista a režisér Robin Campillo udělil tomuto rytmu politický význam v jednom z nejlepších snímků roku.

Filmová poetika Aki Kaurismäkiho se nemění už více než 30 let. V letošním snímku Druhá strana naděje se ovšem finskému režisérovi podařil husarský kousek – integroval do této poetiky postavy uprchlíků z Blízkého východu a po svém se tak vyslovil ke sporům ohledně údajné neslučitelnosti islámské kultury s tou evropskou.

Nový celovečerní film uvedla po dlouhých osmnácti letech a jde o triumfální návrat. Maďarská režisérka Ildikó Enyedi natočila drama, u něhož se lidé otáčí, omdlévají, ale které je také pohladí po duši.

10 festivalových dnů, 6 000 akreditovaných návštěvníků, 216 filmů, 11 koncertů, 9 divadelních představení, 11 výstav, 5 udělených výročních cen Asociace českých filmových klubů a Fokus zaměřený na švédskou kinematografii. To jsou čísla mapující letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.

Justine je vychovávána od mala jako vegetariánka, stejně jako její starší sestra Alexia. V šestnácti letech po vzoru svých rodičů a také Alex odchází studovat veterinární školu. Justine se ztrácí z dohledu rodičů a kvůli studentským pravidlům bizarní francouzské školy pozře kousek syrového masa. Nově nabytá volnost jí až nebezpečně zachutná.

„Z čeho máte v životě obavu?“ zazní na pohovoru do úchvatné high-tech společnosti The Circle, kterého se účastní ambiciózní Mae. „Z nenaplněného potenciálu,“ odpovídá. Nenaplněný potenciál, přesně tato dvě slova perfektně vystihují poslední film režiséra Jamesa Ponsoldta.