Do kin přichází norský snímek Thelma režiséra Joachima Triera. Při festivalových projekcích rozdělil publikum na dvě části – jednu emočně zasaženou a druhou svébytně znechucenou. Z čeho vyplývá onen dualismus?

Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Sto dvacet tepů za minutu je zvýšený puls, doprovázející silné emoce, jako je výbuch hněvu či milostné vzplanutí. A stejnou rychlostí často tepe rytmus taneční hudby. Zkrátka rytmus života, který není poklidný. Francouzský scénárista a režisér Robin Campillo udělil tomuto rytmu politický význam v jednom z nejlepších snímků roku.

Filmová poetika Aki Kaurismäkiho se nemění už více než 30 let. V letošním snímku Druhá strana naděje se ovšem finskému režisérovi podařil husarský kousek – integroval do této poetiky postavy uprchlíků z Blízkého východu a po svém se tak vyslovil ke sporům ohledně údajné neslučitelnosti islámské kultury s tou evropskou.

Nový celovečerní film uvedla po dlouhých osmnácti letech a jde o triumfální návrat. Maďarská režisérka Ildikó Enyedi natočila drama, u něhož se lidé otáčí, omdlévají, ale které je také pohladí po duši.

Justine je vychovávána od mala jako vegetariánka, stejně jako její starší sestra Alexia. V šestnácti letech po vzoru svých rodičů a také Alex odchází studovat veterinární školu. Justine se ztrácí z dohledu rodičů a kvůli studentským pravidlům bizarní francouzské školy pozře kousek syrového masa. Nově nabytá volnost jí až nebezpečně zachutná.

„Z čeho máte v životě obavu?“ zazní na pohovoru do úchvatné high-tech společnosti The Circle, kterého se účastní ambiciózní Mae. „Z nenaplněného potenciálu,“ odpovídá. Nenaplněný potenciál, přesně tato dvě slova perfektně vystihují poslední film režiséra Jamesa Ponsoldta.

Příběh zmizelých sousedů, které málokdo za sousedy považoval a které dodnes kdekdo za sousedy vůbec mít nechce. Příběh holocaustu Romů a Sinti.

O urputném pohybu vpřed, dál a přitom stále dokola, odnikud nikam. O potřebě a zároveň nemožnosti odhalit sobě i světu svou odvrácenou stranu. O tom všem je film „Moonlight“.

Jim Jarmusch je jedním z nejosobitějších tvůrců současné kinematografie. Jeho díla jsou nezaměnitelná, oduševnělá a působivá. Alespoň do natočení filmu „Paterson“ tomu tak vždy bylo.

Problematika LGBT komunity se s přibývajícími léty stává více diskutovanou, respektovanou, přijímanou a tím méně problematickou. Postupně proniká do masové kultury a dává vzniknout samostatnému kinematografickému žánru – queer filmu.

Nevhodný dárek sice vzbudí rozpaky, ale zanedlouho už na něj docela zapomenete a zmizí v krabici na půdě nebo v bazaru přes ulici. Ale co si počít s nevhodnou návštěvou? Své k tomu může říct vítězný snímek letošních Varů.

Brazilské rodeo. Dusno, bahno, vřava a zpocený tváře. Stádo vyburcovaných býků a tlačenice rozpálených diváků. Mezi nimi otlučená ohrada, rozvrzaná symbolická bariéra. Tvoří však skutečný předěl mezi dvěma světy, nebo je vlastně nepodstatné, kdo se mačká na které straně?

Znáte ducha dybbuka? Dle židovské folklórní legendy je to duše zemřelého, která se zmocňuje živých bytostí, jelikož jí nebyl dopřán řádný pohřeb. Když Piotr ve snímku Démon objeví na pozemku pozůstatky lidského těla, ještě netuší, že na jeho svatbu dorazí také jeden nezvaný host. Dybbuk.

„Neměl jsem v Afghánistánu strach ze smrti, ale bál jsem se, že mě budou soudit, až se vrátím.“ Tato věta podnítila vznik filmu, který ukazuje, jak snadné je ve válce přijít o život, ale hlavně, jak těžké je v ní žít a zůstávat člověkem.

Co bylo normalitou za normalizace, a co je šílenstvím za každého režimu? A jak rychle se může utlačovaný proměnit v utlačovatele?

Nový snímek bratří Coenů představuje Hollywood padesátých let jako gigantickou továrnu na rozpočtově přemrštěnou a myšlenkově vyprázdněnou lidovou zábavu. Avšak je kritický pohled tvůrců upřen do filmové historie, nebo k vlastní kariéře?

Oscarové sošky jsou již rozdány. Jestli nějakou z celkem šesti nominovaných získala i Carol, mohu v době tvorby článku jen věštit. Pevně věřím, že pokud Blanchett po dvou letech další nominaci neproměnila, povedlo se to aspoň vynikající kameře či kostýmům. To jsou totiž skutečné highlighty romantického dramatu. A také hudba… ta má ovšem jedno ale.