Kdysi, ještě za komunistů, jsem jezdil do Polska na festival v Jarocině, který pro nás z „husákovského“ Česka (vlastně tehdy ještě Československa) byl úchvatným projevem kulturní svobody, jakou jsme v naší zemi neměli. Někdy na začátku tohoto století jsem pak objevil, že v Polsku existuje jeho důstojný nástupce – Przystanek Woodstock.

Zažili jste někdy, že vás kniha vytočila? Už svým názvem? Mé syny zničil heroin není dílem žádné spisovatelky, ale matky dvou chlapců (dvojčat Nicka a Simona), která popsala skutečný příběh. Elizabeth Burton-Phillipsová tak vypráví o svých dětech a jejich životě na drogách.

Koupání v bazénu po přečtení debutu britské spisovatelky už nikdy nebude jako dřív. Dobrý horor se pozná tak, že se navždy vepíše do mysli a ukradne si část asociací jen pro sebe. Mohu ručit za to, že Chobot v bazénu se vrýt dokáže.

Prázdniny jsou slovo, které ve mně otevírá prázdné horizonty pod blankytnou oblohou, již sem tam narušují cirrus fibratus vertebratus a cirrus stratiformis undulatus.

Seděli naproti sobě u stolu. Kluk a holka. Drželi se za ruce a mlčeli. Svým mlčením asi něco vyjadřovali. Buď hloubku svého vztahu, kde není třeba slov a přesto si ti dva rozumí, nebo vzájemnou neschopnost spolu komunikovat. Vzhledem k tomu, že se vyhýbali vzájemnému pohledu, tak by se dalo tušit, že mezi nimi je jakýsi problém, něco, co nejsou schopni řešit. Po pěti minutách promluvili. Ona promluvila.

Víte, co se stane zlobivým dětem? Umřou. A nezachrání je ani tatínek, ani maminka, ani kouzelný skřítek. Ti jim totiž do hrobu ještě pomohou. Alespoň tak to chodí v „pohádkách“ od Heinricha Hoffmana, německého psychiatra.

Alkohol a kultura nerozlučně patří k sobě. Tento neoddiskutovatelný fakt, kterým se ohání studenti nejen uměleckých oborů a který straší lékaře v protialkoholních léčebnách, lze v literární podobě pojmout všelijak. Od textů Bohumila Hrabala, kde litry piva stékají z každé stránky, k realistickým popisům kocovin třeba u Charlese Bukowského. Co se však na alkohol podívat z nadhledu, jako na určující fenomén naší civilizace, který nás formuje po stránce myšlenkové i duchovní, a to více, než bychom si na první dojem byli schopni připustit?

„Chceme kontrolovat, jak tluče srdce české literatury,“ říká spisovatel Jaroslav Rudiš, který společně s básníkem Igorem Malijevským v Divadle Archa uvádí literárně-hudební kabaret EKG.

Ukrajina většinu Čechů buď nezajímá vůbec anebo láká baťůžkáře na laciný a zároveň poměrně exotický výlet. Může tato země, která se v České republice stala synonymem pro zdroj levné pracovní síly, nabídnout kvalitní umělecký zážitek?