Oživení vzpomínky, kterou již čas odvanul. Zapomenutá, vytrácející se minulost, která se možná bolestně, avšak pravdivě vyjevuje. Společně s ní se však také jasněji vynořuje současnost. Historická paměť v sobě obsahuje otázky, na které je nutno hledat odpovědi. Mimo jiné i tato témata v sobě obsahuje socha Tvárnice od Martina Zeta, nedávno instalovaná před budovu Národního muzea v Praze.

V úterý 20. října byla odhalena na Hradčanech u Prašného mostu socha Marie Terezie.

Ve své nejnovější výstavě v brněnském Domě umění tematizuje výtvarník Martin Zet kontroverzní příběh svého otce, sochaře Miloše Zeta (1920–1995), který byl čelným představitelem a přesvědčeným tvůrcem československého socialistického realismu.

V opavském Obecním domě právě probíhá výstava sochařky Pauliny Skavové. Návštěvníka přenese do imaginárního prostoru lesů se smečkami loveckých psů, do mytologických příběhů, mezi bohyně, nymfy i havrany.

Socha jako prostorové médium se netěší takovému diváckému zájmu jako malba či další plošná média, která lze v galeriích hojně vidět. V posledních letech je ale soše čím dál více nakloněn veřejný prostor i výstavní projekty. Jaké aspekty skýtá vytvoření sochařské výstavy, co socha je a co potřebuje či kdo je sochař? S kurátorkou Ivou Mladičovou jsme si právě o soše, jakožto médiu jejího hlavního zájmu, povídaly.

Centrum Prahy je plné vizuálního smogu a toho si byli pořadatelé druhého ročníku festivalu m³ / Umění v prostoru od počátku vědomí. Festival proběhl od 9. června do 30. září a místo toho, aby se kurátoři Laura Amann a Jen Kratochvil (Significant Other) snažili překřičet křičícího, ukryli festival do sklepů, na střechy a do knihoven, kde je klid a člověk se může na umění nerušeně soustředit. Spojení Prahy 1 a spíše galerijních kurátorů tak bylo ze strany pořadatele (BUBEC, o.p.s., sochaře Čestmíra Sušky) daleko prozřetelnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

V listopadu loňského roku byla na plzeňském sídlišti v Lochotíně odhalena rozměrná socha králíka oficiálně nazvaná „Panoptikum“. Jedná se o růžové monstrum, které požírá lidské torzo, na motivy obrazu Francisca Goyi, na němž Saturn pojídá svého syna. Dílo má v prvé řadě narážet na dnešní konzumní společnost a je realizací bakalářské práce sochaře Adama Trbuška. Já sama jsem sochu původně nevnímala příliš pozitivně, a tak mě zajímalo, co a kdo za její existencí stojí.