Naše naděje na off-line kulturní život jsou zatím nejisté. Zbývá nám jenom čekat, avšak vždy lze najít nějaké alternativy. Přece jen může divák díky digitálním technologiím divadlo mít přímo v obývacím pokoji. Zároveň se ocitáme v době, kdy vynikají rozdíly mezi jednotlivými médii, při čemž u divadla pociťujeme, že bez oné magické spolupřítomnosti strádáme. Mohou se však média i navzájem doplňovat? Své o tom ví i ostravské Studio G se svou novou autorskou inscenací Planu, která měla on-line premiéru
6. prosince 2020.

Dříve jsme se báli, že nám někdo ublíží a umřeme sami. Teď víme, že nám někdo ublíží, a kdo bude umírat, bude na to sám.

V loňském jurodivém roce to bylo sto let, kdy drama Karla Čapka R. U. R. spatřilo světlo světa. Vzniklo krátce po skončení první světové války. Mělo být mementem nesmyslnosti válečných konfliktů a nenávisti mezi lidmi, jednotlivými národy.

Divadlo on-line je splněný sen. Nemusím nikam jít, řešit datum, oblečení, vstupenky, doprovod a včasný příchod. Záznam si můžu zastavovat, pustit několikrát za sebou. Server Dramox má ohromný potenciál, k jehož naplnění se zatím ani neblíží. Od počátku totiž čelí špatným rozhodnutím svých zakladatelů a zavádějící prezentaci.

Zemřela, když jí bylo pětadvacet. Byla první českou dirigentkou České filharmonie, kdy řídila provedení své Vojenské symfoniety, a řídila i symfonický orchestr BBC. Během studií navázala milenecký poměr s Bohuslavem Martinů, ale na sklonku života si za manžela vzala spisovatele Jiřího Muchu.

Dobrých zpráv nikdy není dost, zvláště v nynější době zastíněné koronavirovou pandemií. Vnímáme to všichni. Vše je nejisté. Možná právě proto, nebo spíš určitě právě proto, sáhli tvůrci Národního divadla moravskoslezského v Ostravě po pozitivně laděném titulu, jakým je novela Muž, který sázel stromy od Jeana Giona, kterým otevřeli svou novou, 102. sezónu. A ono dnes stále opakované „jsme v tom všichni společně“ pojali doslova, neboť na této inscenaci se podílejí všechny čtyři soubory NDM, a to činohra, opera, balet a opereta/muzikál.

Titulek rozhovoru s uměleckým ředitelem Studia Hrdinů Janem Horákem vznikl u příležitosti začátku 9. sezóny této pražské nezávislé divadelní scény a není pouze apelem v nejistých časech spojených s pandemií, ale i výzvou k prozkoumání náročnější dramaturgie scény sídlící v budově Veletržního paláce Národní galerie.

Letošní desátý ročník festivalu slovenského performativního umění HYBAJ HO! bude zcela nečekaným zážitkem. S ohledem na dramatické celospolečenské změny, kterým jsme všichni museli a nadále musíme čelit, se organizátoři této akce rozhodli k dramaturgii přistoupit tak, aby lépe odpovídala naší nové realitě.

V dnešní vyhrocené a vystrašené době na okamžik zapomenout na iracionální dění všedních dní má účinek ozdravný i očistný. Chvíli nemuset myslet na přízemní, avšak nezbytné starosti každodennosti, nestydaté kupčení se zdravotnickým materiálem, zapomenout na tváře jizvené strachem a obavami o holou existenci. Naopak nechat se unášet hudbou, tancem, divadelním uměním, geniem loci: krásou okolní krajiny, Alliprandiho architektury a Braunových soch – pocit tak intenzivní a niterný, jako byste se hvězd dotýkali…

Je špinavý. Zarostlý. Nemůže se ani postavit. Křičí. Překáží. A tančí. Už mu zbylo jen tělo, které se snaží ovládnout, a možná nám říct „jsem tady, jsem součástí toho všeho“.

Inscenace, která divákům emocionálně i fakticky přibližuje podmínky nejhůře placené práce a upozorňuje na neviditelné členy naší společnosti.

Křehká diktatura interpunkce, závrať z věty vedlejší…* Kdyby dospělí i školský systém dokázali naslouchat úvahám a fantaziím malého kluka, možná by život i dílo Franze Kafky vypadaly poněkud jinak. Reakcí na vnější deformování vnitřního světa dítěte bývá někdy únik, někdy svéhlavost, pro někoho vnímaná jako frackovství.

Jaké to je nahlédnout někomu do soukromí? Mohou věci, místa mluvit? Nebo jsou jen otiskem života svých majitelů? Jak souvisí pohádkový střet dobra a zla s každodenností a všedností našeho žití? Stačí projít šatní skříní – onou pověstnou branou mezi dvěma světy – a příběh se rodí…

Od prvních pazvuků k celému slovu, základní významové jednotce jazyka, se pomocí všech svalů v těle probojovává Florent Golfier ve svém sólovém projektu Zápas s jazykem. Spojuje význam pohybu s významem jazykovým a pokouší se ukočírovat několik souběžně probíhajících verbálních a neverbálních dialogů.

Kdo je ŠVEJK? Co je ŠVEJK? Co znamená ŠVEJK pro nás a co pro zbytek světa? A co pro ten zbytek světa znamenáme my?

Hrobník je jedno z mála představení, které z původního repertoáru Staré arény, myšleno období do rozpadu souboru začátkem roku 2019, mohou diváci zde ještě na této scéně zhlédnout. V tomto případě se jedná o monodrama, ve kterém v roli titulního hrdiny exceluje herec René Šmotek pod režijním vedením Petera Gábora.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Myslím si, že toto rčení platí i pro současnou situaci spojenou s COVID-19. Nemám tím však na mysli objevení skrytých talentů v podobě pečení kváskového chleba nebo náhlou proměnu řady rodičů v učitele druhého stupně základní školy. Život v izolaci nám dal prostor zpomalit a přemýšlet jak nad našimi osobními životy, tak i nad stavem společnosti jako takové. Někteří z nás přijali tuto skutečnost jako výzvu ke změně zajetých kolejí a podnět k hledání nových cest. Tak vznikl i nový debatní pořad Činohry Národního divadla, který vychází pod hlavičkou pravidelného cyklu ND Talks, a nese hrdě název #kulturajenarod.

Jedno z divadel, které ještě před divadelními prázdninami otevře sál, je Divadlo Kámen. Vytrvalost a pevnost mu byla dána do základů, po neplánované pandemické pauze bude tedy opět možné zhlédnout inscenace S citem a Přesně 42 zubů.