Předplaťte si Artikl, dostanete rok kultury do své schránky. Artikulujte kulturu s námi.

Představuji si, že jsem ve světě Matrixu. Všechny katastrofické představy se staly skutečností. Nic už technologie nezastaví. Ovládly nás. Jsou všude kolem nás. Ostatně Čapek měl pravdu, říkám si. Jeho roboti nám dali sílu a my jsme ji nedokázali využít. Všechny teorie o lidství, o jedinečnosti každého člověka, o jeho duši, všechny tyto teorie jsou tytam. Teď máme kyborgy. Dokonalost. Touhu po nesmrtelnosti. Čapek by k ní opět se svým elixírem z Věci Makropulos měl co říci. Ale Čapek už tu není. Zbyli nám jen ti kyborgové. Dobrodružství začíná.

Korona-krize kromě obrovského chaosu přináší jednu příležitost, a to začít se na vzdělávání nutně dívat jinak. A hledat možnosti, řešit problémy, třeba mít strach a chvíli nezvládat a z toho všeho něco pochopit. Že učit se neznamená sedět ve školní lavici.

Skutečnost versus fikce. Fikce versus skutečnost. Dvě odvrácené strany jedné mince, byť se to tak na první pohled nejeví. Skutečnost smyšlenky, ať už literární, či jakékoliv jiné, ale umělecké, je blíž opravdové skutečnosti, než si myslíme.

Psaní je jediná přítomnost ve smyslu, v jakém o ní mluvíme. Performance mluvení.

Řeč je zvláštní věc. Jak se do každého promítá celá spleť ostatních jazyků. Už v dětství mi připadala neuvěřitelně zvláštní latina. Lingua latina. Jak to zní věkovitě! Jako starý pokroucený kmen olivovníku, který má stále hustou korunu a chutné plody, nebo skalní převis nad mořem, ukrývající svá tajemství po staletí.

Připojujeme se ke globální iniciativě We Make Events Campaign.

Barmanka se tváří přísně, ale z té přísnosti se hned zase mile usmívá. Nevyzpytatelně.

„Podle Machkova Etymologického slovníku jazyka českého (2. vydání, s. 693) znamenalo slovo vlastní původně to, co patřilo pod něčí vládu, k něčí ‚vlasti’. Vlastní a vlastníci pak mohli být poddaní jednoho pána, krajané z jedné ‚dědiny’, ale i příbuzní rodem.

Společnost, komunita lidí, která se rozhodla sdílet časoprostor, má nárok vědět určité věci. Má právo znát skutečnosti, které ji mohou ohrozit. Tato data nesmějí zůstat zasutá pod povrchem a tam doutnat až do okamžiku, kdy foukne čerstvý vzduch a kyslík v něm obsažený zažehne chemickou reakci – hoření. To už je pozdě. Výsada dostávat informace a jejich následná všeobecná transparentnost, je něco, o čem se musí neustále debatovat, co je třeba zprůhledňovat i přes tuhý odpor těch, kdo jsou jimi napadnutelní a tedy, jak to naštěstí v demokraciích bývá, jimi odvolatelní.

Do jaké míry píše básník milostnou báseň pro sebe a do jaké pro druhého? Usiluje o jakési sjednocení.

Proudění dle etymologického slovníku má původ ve staroslověnském прждъ a má vlastně ještě kořeny v praslovanském jazyce. Znamená skutečně proud ve významu, jak ho známe dnes, tudíž tok. Skrývá se v něm ovšem i protiklad. V ruštině například existuje slovo пруд, což znamená rybník nebo voda v závětří právě bez spodních proudů, bez jakéhokoli toku. Ve staré češtině se tomu říkalo záprudí. Jaká je tedy filosofie jazyka? Není to snad zrcadlo našich životů?

Proudíš, proudím, proudíme. Stále znova toužíme po návratu k výchozím bodům. Zpátky k ideálu. Jenže už jsme jinde. Není to nikdy ten stejný výchozí bod, ke kterému jsme se upínali. Je to bod změněný o naši zažitou realitu, o časový úsek, který uplynul od prvopočátku. Proudění je proces, nikoliv akt. A my jsme ti, kdo rozhodují o proudu a o naší roli v něm.

Trocha praktické teorie ještě nikomu neublížila, říkal jsem si při promýšlení tohoto textu. Smíchat od všeho trochu a doufat, že výsledný koktejl bude pitelný, je práce nejistá. Někdy se daří, někdy je to horší. Tento nápoj je živoucí směsí LSD, papežské anekdoty, nejistoty, kritiky a vědecké metateorie.

Dobré dobrodružství je zdravit na ulici neznámé lidi. Přicházet na to, že až tak neznámými nejsou. Dobrý den. Zkuste to.

Nabízí se, že slovo dobrodružství vzniklo původně od substantiva dobro-druh. Tudíž statečný, odvážný druh v jakékoli situaci. Jak ho chápeme dnes, předznamenává dobrý konec nebo pokračování, popřípadě nová přátelství, setkání, zážitky s příznivým osudem po boku. V opačném případě by to pak byla spíše tragédie nebo přinejmenším tragikomedie.

Společnost se poměrně značným tempem probírá z nucené karantény. Restrikce mizí a svět se otevírá novým výzvám. Zdá se, že to zvládneme. Jaký je a jaký bude návrat do doby před uzavřením? Co nám, mám na mysli nás šťastlivce, kteří sledovali dění tam venku bezpečně ukrytí v domovech a jejichž spojnicí s okolím byly televizní a internetové zprávy, doba strávená v karanténě vzala a co nám dala? A na co se vlastně z těchto dvou možností soustředit? To by mělo být účelem tohoto kontemplativního textu. Název je aluzí na verš Františka Gellnera „… v rozpuku mládí zhořkl mi svět…“.

Máte tu zvláštní schopnost pochválit, nebo naopak zpražit bližního? A rádi čtete a píšete? Pak možná dříme právě ve vás. Literární kritik!