Za trochu krásy šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…

Maryša patří mezi českou klasiku, a tak není divu, že se na divadelních scénách objevuje často. Všichni ten příběh znají, minimálně jeho zápletku, ve které stojí mladá dívka Maryša mezi dvěma muži, konkrétně rekrutem Franckem a mlynářem Vávrou. Většinou je na toto drama nahlíženo černobíle a je zřejmé, kdo zde figuruje jako oběť a kdo jako viník, ale co když může být vše jinak? Proti zaběhlým stereotypům se staví ostravské Divadlo Petra Bezruče se svou netradičně tradiční Maryšou.

Marek Cisovský je herec z ostravské Komorní scény Aréna, za jehož neznámější roli se dá považovat Eichmann v inscenaci Slyšení, za níž získal Cenu divadelní kritiky za nejlepší mužský herecký výkon roku 2015. Nyní, k pětadvacátému výročí jeho nepřetržitého působení na této scéně byl obsazen do titulní role Bruscona v Bernhardově hře Divadelník.

Na počátku jest tuctový příběh. Příběh nezřízené lidské touhy, sobeckosti, nenávisti a pomsty, už tolikrát zpodobněný (jak v mýtech a řeckých bájích, tak i v moderní literatuře, filmu, zároveň žitý v Betonové zahradě dnešního světa etc.). Ladislav Klíma v Utrpení knížete Sternenhocha (UKS) uchopil téma na svou dobu dosti výstředně, zaujal expresivitou i excentričností, resp. nebývalou otevřeností i vulgaritou. A v duchu evropského literárního kánonu pasoval banalitu na hrůznou ošklivost. Ivan Acher s tvůrčím týmem – obdařen řemeslným umem a múzickým nadáním – přetavuje tento jurodivý kadlub s obdivuhodnou imaginací a fantazií.

O současném baletu mnohem více než nějaký text vypoví osobní zážitek. Možná si sama podkopávám vážnost celého článku, ale upřímně musím říct, že pokud neprojdete alespoň fotografie, nějaký vyčerpávající popis nepostačí. Zaměřila jsem se proto více na background trojice představení. Ta byla uváděna pod společným názvem Limitless.

Proty boty jsou brněnská taneční skupina, která spojuje tanečníky s fyzickým handicapem a bez něj prostřednictvím kreativní činnosti, v tomto případě tance. Integrace tanečníků se zdravotním znevýhodněním do této taneční skupiny je jejich základním cílem. Využívají k tomu zejména techniky současného tance, ale i možnosti, které nabízí taneční terapie.

Vztahy mezi Poláky, Židy a Němci se v průběhu staletí různě proměňovaly, za jejich završení se dá považovat druhá světová válka, která je vnímána černobíle. Každý přece ví, kdo byl viník a kdo oběť. Jenže co když ne vše je pravda? Do těchto ran historie se pustil i polský dramatik Tadeusz Słobodzianek ve hře Naše třída, podle které vznikla v Národním divadle moravskoslezském stejnojmenná inscenace, a rozhodně nejde o zaběhané pojetí dějin Polska.

Konec roku 2018 se pro Divadelní fakultu JAMU nesl v duchu absurdity, existencialismu a smrti. Režisér Aleš Kohout k tematickému zaměření uvedl: „Představení nemusí vyvolat pozitivní emoce, hlavně ať jsou silné,“ a proděkan fakulty Ivo Krobot dodal: „Přestože se inscenace jeví pesimisticky, budou velmi živá a originálně ztvárněná, a především mladému publiku můžou přinést významný umělecký zážitek.“

Všichni to známe: hoaxy, nenávistné příspěvky na sociálních sítích, svým obsahem šokující komentáře a polopravdy „hrdinských“ uživatelů. Jak by tento způsob chování ale vypadal mimo on-line prostor? Mohl by vůbec fungovat? Na tyto otázky odpovídá autorská inscenace režiséra Braňa Holička a kol. s názvem #nejsemrasista_ale v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.

Kerouac, Ferlinghetti, Snyder, Corso, Ginsberg. Básníci, jejichž slova stále rezonují a texty nežijí jen v knihách, ale i na pódiu. Scénická koláž Jam Session s beatniky propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí jejich verše.

Ačkoli zkušenosti se sociálním státem má Česko již za sebou, v HaDivadle nedá mladé generaci kapitalismus spát. Jako téma sezóny si levicově zaměření divadelníci zvolili fenomén práce. V nové inscenaci Maloměšťáci opět varují před blížícím se koncem zhýralé společnosti.

Nejspíš jsem příšerně zvrhlá. Když se mi nabízí inscenace o sexu a intimitě, jednoduše mi nestačí sprosté výrazy, co se občas zaseknou v replikách, ani nazí herci, či několikrát po sobě přirážející mužská pánev mezi roztažené ženské nohy. Sex je přece o prokrveném zpoceném těle, co nevzdychá, protože je to další stereotyp, ale protože musí někam vypustit tu pulsující energii a vzrušení. Sex mi byl tentokrát představen jako odsouzeníhodný, problém neřešící, stereotypní a heterácký. A holt mne to k vyvrcholení nepřivedlo.

Autismus dnes nepatří mezi společenská tabu, ale zároveň je pro okolí, blízké i nemocného těžké ho přijmout. Jde o chorobu, která zasahuje do mentálního vývoje i sociálního chování jedince. Je známo, jak na autistu reagují cizí lidé, ale jak na svět kolem sebe nahlíží autista? Jak vnímá nás – přihlížející? Na tyto otázky odpovídá autistické leporelo Plavat v jezeře v ostravské Staré aréně.

Díky jeho vytrvalosti, citu pro jazyk a umění objevovat talenty se divadlo Naboso už patnáct let drží na špici moravských amatérských spolků. Skrytý boskovický básník Tomáš Trumpeš, nyní více novinář a divadelník, dokázal realizovat sen mnohých literátů – sebou objevené texty převádí úspěšně na jeviště.

Co když zítřek opravdu znamená dnes? Jak vypadá svět, kde už nejsou třídní nepřátelé a není vlastně už ani třeba pracovat, protože všichni mají dost? Konec dějin, nebo spíš definitivní konec? Vítejte ve městě, kde ideje marxismu a leninismu došly svého naplnění. Čevengur jako poslední inscenaci 43. sezóny s titulem Věčný návrat – Krize budoucnosti přináší brněnské HaDivadlo.

Jak se promění naše těla, myšlení a budoucnost za 30 let? Budeme vypadat jako naši rodiče? Divadelní zkoumání přenosu DNA z otce na syna servíruje v rámci festivalu AKCENT nová dokumentární fikce Fatherland. Režiséra Jana Mocka jsem se zeptala na tři otázky.

Národní divadlo moravskoslezské vstoupilo do jubilejní – sté – sezóny. Je to velké čtyřsouborové ostravské divadlo – opera, balet, činohra a opereta/muzikál. NDM dnes hraje v rekonstruovaném Divadle Jiřího Myrona, komorním Divadle „12“ a v Divadle Antonína Dvořáka.

Zinscenovat Čechovova dramata nepatří mezi jednoduché počiny, jelikož tvůrci se nacházejí mezi dvěma striktními póly: buď se z představení stane trapná komedie, nebo nesnesitelná tragédie. Čechov vyžaduje střed a ani Tři sestry nejsou výjimkou.