Přestože doba sledování fotografie oproti době sledování jiného vizuálního výstupu dostává jednu z nejkratších časových délek, dokáže se vrýt do paměti na dlouhé roky. Tak je tomu v případě mé zkušenosti s jedním konkrétním portrétem, který zachytil Antonín Kratochvíl (* 1947) a u jehož procesu vzniku z digitálních dat ku fotografii jsem před několika lety měla možnost být přítomna.

Přestože jméno Josefa Sudka přesáhlo nejen oborový kontext a nabylo světového významu, není tento fotograf veřejnosti představen ještě zcela úplně. Ze šuplíku byly vytaženy jeho „fešandy“ – tedy gotické madony a světice, sochy, které vášnivě a dlouho fotografoval.

Na úvod jedné slavné televizní debaty dvou význačných filosofů 20. století její moderátor řekl, že oba řečníci jsou jako horolezci zdolávající ve stejnou chvíli stejnou horu, ale každý z opačné strany. Společná výstava Rudolfa Sikory a Vladimíra Havlíka Sníh kámen hvězda strom je prostorem pro konfrontaci dvou cest, jimiž lze dojít k témuž světonázoru.

Zvuk, tedy mechanické vlnění, fascinuje lidstvo od nepaměti. Působí na člověka přímo a bezprostředně, prostupuje jeho tělem, aniž by si to jedinec nutně musel uvědomovat. Co se ovšem stane, když se někteří soustředí na vizuální kvalitu zvuku?

V Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hlavního města Prahy celé léto probíhají hned tři výstavy současného umění. V barokním paláci v centru Prahy najdete výstavy Lukáše Machalického, Michaely Vélové Maupicové a Ondřeje Filípka.

Překvapivé podobnosti, paralely i paradoxy převratných událostí v Portugalsku a Československu. Hranice svobodného kontinentu i hranice epochy – karafiátová a sametová revoluce jako první a poslední z „třetí vlny“ demokratických revolucí a jejich odraz ve výtvarném umění.

V rámci oslav sta let od založení společného státu Slováků a Čechů otevřel Dům U Kamenného zvonu příběh dvou národů, který je sondou do období 60. let a prolíná se až do současnosti v podobě vizuálních esejí vytvořených šesti českými umělkyněmi a umělci.

Galerie hlavního města Prahy v autentickém prostředí barokního Colloredo-Mansfeldského paláce uvádí výstavy mladých umělců, kteří zaujímají důležité pozice v rámci současného středoevropského umění. Výstavní projekty jsou doplněny o cyklus Start Up, který v bývalé kočárovně představuje nastupující generaci mladých výtvarníků.

Shadi Harouni je íránsko-americká vizuální umělkyně. Narodila se v horami obklopeném Hamedánu v roce 1985, do konce válečného konfliktu mezi Íránem a Irákem chyběly ještě tři roky. Do autorčiny tvorby se tak promítá prostředí, v němž vyrůstala, a zkušenost s poválečným obdobím a obnovou života v multikulturní zemi. Jak konkrétně se ony osobní zážitky přenesly do filmu a na papír, můžete vidět v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce. Výstava s názvem Sním o tom, že je hora stále celá potrvá do 30. září.

Výstava v Galerii hlavního města Prahy je součástí společného výstavního projektu s Domem umění města Brna, kde se na podzim 2017 uskutečnila jeho první část. Aktuální výstava se snaží – podobně jako ta proběhlá – ukázat Rullerovu tvorbu co nejkomplexněji, avšak s jiným akcentem.

Pod pro našince těžko vyslovitelnými jmény Zhang Xiaogang a Wang Guangyi se skrývají dva světově uznávaní čínští umělci. Na první pohled mají zcela odlišný styl a umělecký rukopis. U prvního z nich lze hovořit o lyričnosti a básnickém vyjádření, v případě druhého vystavovaného je dílo více politické, vycházející z filosofických tezí. Zrodila se tak výstava The Reunion of Poetry and Philosophy neboli Shledání poezie a filosofie, představující rozličné aspekty současného čínského umění. Ponořit se do ní můžete do 13. května 2018 v domě U Kamenného zvonu Galerie hlavního města Prahy.

Československo, druhá polovina 70. let a období normalizace. Přesně do této doby jsou zasazeny fotografie Vladimíra Ambroze dokumentující řadu jeho performancí a akcí ve veřejném prostoru tehdejší socialistické společnosti. Pražský Dům fotografie nám nabízí možnost poznat krátké a téměř neznámé umělecké období tohoto brněnského architekta, a to do 29. dubna 2018.

Mnoho podob jednoho média ukazuje výstava Čtvrtstoletí. Uvádí autory Institutu tvůrčí fotografie a jejich tvorbu za celou dobu existence tohoto třetího nejstaršího vysokoškolského ústavu v celé postkomunistické Evropě.

Zkoumání sebe sama prostřednictvím rozsáhlejších cyklů autoportrétů patří pevně k dlouhé tradici západního výtvarného umění. Výtvarník Michal Drozen variuje tento princip pomocí jistých lifestylových a subkulturních prvků, aniž by se vzdaloval od obecnějšího vztahu k sobě samému.

Člověk již překročil svůj stín. Hlavním tématem dneška už přestalo být maximální ovládání svého okolí, ale stalo se jím naopak zachování alespoň minima nedotčeného prostředí, toho původního. Tyto tendence se dnes začínají objevovat i v umění. V Colloredo-Mansfeldském paláci vystavuje Adam Vačkář věci, první i ty poslední.

Milena Dopitová vystavuje v Městské knihovně svá díla posledních let, která jsou jasně čitelnou výpovědí o ženských pocitech.

Koupit v dnešní době mobilní telefon bez digitálního fotoaparátu dá pořádnou fušku. Digitalizace obrazu nám již přijde téměř jako podmínka. Je to ale jen vliv nástrojové standardizace. Klíč k uchopení technologie a k její podstatě najdete v Domě fotografie.

Své retrospektivy v Městské knihovně v Praze se Jan Kubíček nedožil, zemřel v říjnu loňského roku. Výstava se tak nechtěně stává poctou výtvarníkovi in memoriam (možná až příliš bezvýhradnou) a symbolicky uzavírá jeho mnohaleté dílo.