JEDL připravuje poprvé ve své historii „velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry režiséra Jana Nebeského.

Románem Dešťová hůl završil Jiří Hájíček volnou „jihočeskou venkovskou trilogii morálního neklidu“. Scénárista a režisér Petr Odo Macháček si román zvolil jako inspiraci pro stejnojmennou hru. Divadlo Kámen, kde je inscenace uváděna, tak pokračuje ve svém dlouhodobém záměru – ztvárňování nejsoučasnější české literatury.

Zrcadlový odraz není jen převrácený obraz, ale také zvrácený, a to ve své absolutní binaritě. Buď existuji já, nebo ty. Buď jsem žena, nebo muž. Inscenace Muž vlastní penis, vagína vlastní ženu je jako myšlenkovou hloubkou a humorem vybroušené zrcadlo. Zachycuje pokřivený odraz dějin lidské geniality a genitality. Současně představuje alternativní pluralitu, která se vymyká černobílé perspektivě a slibuje vyšší kvalitu života společnosti. Ale dokud bude například feminismus muset obhajovat svůj smysl, svět bez ostrých hran nám zůstane zapovězen.

Málokdo asi nezná novinářku Sašu Uhlovou nebo alespoň její knihu Hrdinové kapitalistické práce, kterou upozornila na špatné, zejména platové, pracovní podmínky na tuzemském trhu práce v oblasti manuální činnosti (např. dělník u pásu, prodavačka). Pro koho jiného by tato sociálně aktivistická sonda byla vhodná k divadelnímu zpracování než pro neméně známého režiséra Michala Hábu s hledáčkem na tato témata? Pro tentokrát k tomu došlo na prknech pražského Divadla Komedie a vznikla inscenace ve stylu politického brechtovského divadla se stejným názvem jako knižní předloha.

Činohra Národního divadla uvádí v únoru světovou premiéru hry Ondřeje Novotného Otec hlídá dceru.

Zdeněk Adamec se 5. března 2003 na místě sebeupálení Jana Palacha polil benzínem a škrtl sirkou. Svou smrtí chtěl upozornit na ekologické a společenské problémy, válečné konflikty a na lidskou ignoranci. Peter Handke pronesl 7. prosince 2019 ve Stockholmu děkovnou řeč za udělení Nobelovy ceny za literaturu. Podle mnohých cenu nikdy neměl dostat. Inscenace Zdeněk Adamec + Sebeobviňování nechává vlastním jazykem promluvit ty, kterým jsme odepřeli vlastní hlas i příběh: „blázny“ a „zrádce“.

V repertoáru Národního divadla Brno se hry Václava Havla neuváděly často, což bylo způsobeno dlouhým obdobím, kdy byl vykázán nejen z jevišť, ale i z celé české kultury. V Mahenově divadle se v roce 1964 nejprve inscenovala Zahradní slavnost a po šestadvaceti letech Asanace. Aktovka Rodinný večer přenesla Havlovu intimněji laděnou dramatiku do divadla Reduta, kde nyní připravujeme Ztíženou možnost soustředění.

Víte, co mají společného režisér a herec Miroslav Krobot, scenárista Lubomír Smékal, spisovatel Vladimír Körner a hlavní postavy Körnerovy novely Zánik samoty Berhof? Za prvé všichni pocházejí z olomouckého kraje a za druhé se nedávno jejich cesty propojily skrze adaptaci již zmíněné knižní předlohy, která byla dne 26. listopadu 2021 uvedena na prknech Moravského divadla Olomouc. A o temnou nejen körnerovskou atmosféru je skutečně postaráno… Máte takříkajíc pro strach uděláno? Vstupte.

Činohra Národního divadla uvedla ve Stavovském divadle v české premiéře hru herce a režiséra Vincenta Macaigne Stát jsem já.

Pásmo rozvíjejících se nápadů v malém prostoru, kde se sešli neživé objekty a člověk. Kusy nábytku dostaly možnost s námi komunikovat. Jako když přepínáte vypínačem. Vidíte, že situaci ovládá lidská bytost a „oživuje“ dřevěný nábytek. Jakmile jim dodá pohyb a zvuk, oprostíte se od reality, kdy skříní šoupe ten borec uvnitř, a po čase vás zajímá, co sama skříň hodlá udělat.

Hudba spojuje. Spájí lidská srdce, přátele i národy. Divadlo má podobnou moc. Na rozdíl od divadla je však hudba mnohem osobnější. Působí čistě emočně, nenechává se korigovat rozumem tak jako divácký zážitek. Spojením obojího vzniká v režii Sáry Arnsteinové a kolektivu žen zážitek, který překračuje rámce obojího. Využívá totiž výsady obou médií – bezprostřední emocionality hudby a (v nejširším smyslu) politického potenciálu divadla.

Když se mluví o současném baletu, je potřeba odrazit se od autora choreografie posílajícího prostřednictvím tanečníků informaci divákům, kteří si utvoří konečný význam. Možná překvapí, že význam není obsažen přímo v provedeném pohybu. Pro tanečníka má pohyb význam proto, že ho provádí a ví proč. Divák musí nejprve vidět, vnímat a interpretovat.

Přírodní a technické vědy se stávají často terčem mnoha společenských debat, ale také konspiračních teorií. Kde je vlastně pravda? A lze se jí ve výsledku skutečně dobrat? Kdo ví. Jisté je, že vědecký pokrok, ačkoli obohatil lidstvo o mnoho zásadních poznatků a objevů, pod mikroskopem rozbil to nejzásadnější lidské seskupení – rodinu. Své o tom ví postavy ze hry Komáři od britské dramatičky Lucy Kirkwoodové, kterou uvedla ostravská Komorní scéna Aréna jako první premiéru letošní sezóny.

Kdy jste naposledy vyslechli něčí příběh, aniž byste jej přerušovali, aniž byste vnímali cokoli jiného, pěkně od začátku do konce? Kdy jste se naposledy zcela odevzdali proudu osobního vyprávění a blízkosti druhého tak, že se jeho příběh stal vaším příběhem? Na šílenství je něco velice blízkého. Něco, co vyloudí z každého, kdo mu naslouchá, jeho malé osobní šílenstvíčko. Šílenství v umění je punctum Rolanda Barthese. Brnká na nejskrytější struny lidské vnímavosti. Je šílenství druhého klíčem k poznání sebe sama?

Opera Peter Grimes skladatele Benjamina Brittena bere diváky do zachmuřeného rybářského městečka. Překrásná hudba vybízí k empatii vůči vyděděncům a varuje před davovou mentalitou prostřednictvím vypjatých sborových scén. Nová inscenace v Janáčkově divadle formálně dokonale ztvárňuje sociální drama, temnější aspekty lidské povahy však nechává nevyřčené.

Zpěvačka Věra Špinarová patří beze sporu k ikonám Ostravy. Ačkoli se narodila v Pohořelicích, část svého života strávila právě v tomto industriálním velkoměstě, kde pod smogovým oparem nastartovala i její hvězdná kariéra plná temných eskapád. Není tak divu, její osud inspiroval herce, ale především režiséra a dramatika libujícím si v paradoxech Tomáše Dianišku k vytvoření inscenace Špinarka. Tou zahájil novou sezónu 2021/22 a kde jinde než právě v ostravském Divadle Petra Bezruče.

Slovo je akt stvoření, akt lásky, akt boje. Slovo dramatika je ryzí, jeho odění do jakéhokoli režijního záměru je riskem, který musí tvůrce divadelního představení podstoupit. Proto je originalita režiséra, která se chápe originality textu, možná tím nejspolehlivějším způsobem, jak ze hry získat to nejpodstatnější a zpřítomnit to divákovi. Nebo jím nemusí být? Martin Františák nazkoušel zpracování Cyrana de Bergerac podle inscenace Jamieho Lloyda (National Theatre, Londýn, premiéra v listopadu 2019). Jaké jsou Skylly a Charibdy inscenování inscenace? Jaká jsou úskalí využívání již existujícího režijního i estetického jazyka daného dramatu a jaké jsou naopak jeho možnosti?

Jsem introvert a poznávání nových lidí je pro mě vždy velkou výzvou. Ale umím vylézt ze své bubliny a jít na rande. Když to ještě někdo popíše jako divadelní experiment na základě psychologického výzkumu, jsem ALL IN.