V říjnu se Městská knihovna v Praze zaměří na architekturu. Ve třech večerech uvidíme dvě přednášky, jeden film a jednu autorskou prezentaci. Přednášky povedou Ladislav Zikmund-Lender a Zdeněk Lukeš. Se svým projektem vystoupí Kateřina Šedá.

Veletrhy, festivaly, bienále, konference, sympozia, výstavy, … Velkých akcí, které mohou umělce v jejich rozvoji posunout dál, je nemálo. A samozřejmě nemluvíme zdaleka jen o těch tuzemských. Porozhlédněte se po světě, narazíte na takové pojmy jako je Tallin Music Week, Independent Music Awards New York nebo Istanbul Design Biennial. Prestižní události, na nichž se setkávají tvůrci a teoretici z celého světa, aby se vzájemně inspirovali, obohatili a navázali nové kontakty. Vycestovat do zahraničí u nás už pátým rokem pomáhá Institut umění – Divadelní ústav (IDU).

Ty boty jsou značkový. Pamatujete na tu větu? Moje máma ji vždycky říkala, když mi chtěla koupit nijaké neforemné obrovské šedivé sportovní boty, zatímco já jsem chtěla barevné kolotočové s mašličkou a flitry. Doufala, že prosazuje kvalitu a šetření peněz, a snad i zodpovědné nákupní chování, protože pak pár let žádné křusky kupovat nebudeme, ale ve skutečnosti to byla blamáž. Výraz značkový byl pro mě stejně vyprázdněný jako slizký.

První letní podvečer je datem, kdy se na pražském Vítkově rozezní dobro. A nezůstane pouze tam, ale bude eskalovat do dalšího veřejného prostoru. Více než padesát site-specific instalací a intervencí předních architektů a umělců a několik hudebních vystoupení přinese letošní šestý ročník festivalu Landscape.

Být výjimečný. Jedinečný. Zapamatovatelný. Nezaměnitelný. Jediný. Ambice opravdového designu. Módní značky na tohle dnes nehrají, protože potřebují zisk, a tedy co nejčastější nákupy. Jejich cílem je proto vytvářet trendy. Něco, co na konci sezóny vyhodíte do charitativního kontejneru a vzpomenete si, až se to za deset let vrátí do módy. Ale netrapte se, že jste ty zvony před lety vyhodili. Pokud jste si je koupili v módním řetězci, stejně by je dnes roztrhlo rukou malé dítě.

Vřed města. Masa betonu. Relikt normalizace. Zbourat. Napravit, co bylo způsobeno. Takto se často hovoří o monumentální budově jihlavského Prioru. Jen těžko si lze představit lepší příklad anomálie než stavbu uprostřed zachovalého historického náměstí, kterou nenávidí všichni.

Žádné místo nemá jen jednu tvář. Všechny lokality bez rozdílu mají úseky, ve kterých se určitá skupina lidí cítí dobře a ráda tam tráví čas. Naopak mohou existovat zákoutí a prostory, kterým se tato skupina raději vyhne a označí je za odpudivé. Opravňují však individuální pocity jednoho uskupení osob k zásahům do těla města? Vždy totiž může existovat i další kategorie intelektuálů, pozorovatelů, badatelů, dobrodruhů či prostě jen obyčejných lidí, která má naprosto opačné preference. V současné době to lze pozorovat velmi živě na kontroverzi poválečných staveb, například na aktuální kauze Vřídelní kolonády v Karlových Varech.

Potřebuji přesně jeden šampón, jedno mýdlo a jeden kartáček. Prostor mezi nimi není prázdnota, ale volnost. A místo, kam můžu složit hlavu, když mám špatný den. Volný prostor po rozdaném oblečení mi umožňuje trochu lépe dýchat mezi smogem z aut a potahy z cigaret. Každý prázdný kout v mém bytě mě uklidňuje. Říká mi, že jsem se spokojila s tím, co mám.

Vycházím z toho, že melancholie je pasivní postoj. Podzim. Čekání na zimu, na sníh (ten asi nepřijde), na vánoční koule v obchoďácích, na koledy (když je nemusíte zpívat), na Krakonoše a lyžníky (a jejich ústřední píseň), na dušičky, na světlo, které se vrátí až na jaře, na prémie (ty taky asi nepřijdou), na pár dní volna (ještě nepřišly, a už jsou skoro pryč), na vůni cukroví (letos bude drahé, nebo hnusné, protože máslo znamená chuť), na sezení s teplým čajem u okna (to stejně nikdy neuděláte, kdo to proboha dělá?).

V pátek 10. listopadu se tentokrát otevřou brány pražského výstaviště v Letňanech, v jehož areálu bude po celý víkend probíhat v pořadí již osmý ročník mezinárodního konopného veletrhu Cannafest, který je největší akcí svého druhu na světě.

Chodit na módní akce a přehlídky dává někdy zabrat. Společnost, která je navštěvuje, vám klade přímou otázku, jestli rozumíte současným trendům, jestli je umíte předvídat, následně nosit a jestli vám to všechno není už úplně jedno.

Vracím se do doby, kdy se glády nedaly koupit v Háemku. Nášivky jsme si na bundu museli přidělat sami. Koneckonců jsme si je museli i vyrobit. Když jsme chtěli mít něco onošeného, museli jsme to, ehm, onosit. Nebo koupit v sekáči. A ty sekáče, musím říct, to je umění do dneška.

Psychedelika zažívají v současné době renesanci. Řada významných světových pracovišť buď již zkoumá, nebo začíná zkoumat potenciál, který se skrývá v látkách jako je meskalin, LSD či psilocybin.

Ošklivá sestřenice módy zvaná funkční oblečení se konečně dostala ke svým patnácti minutám slávy.

Spolupráce, spolupůsobení, vzájemná inspirace. Typ součinnosti, kdy je výsledný účinek vyšší než pouhý součet těch jednotlivých. Mnohožánrový festival Transforma již podruhé v jihočeském Táboře spojí nejrozmanitější kulturní činitele.

Když se potřebuji uklidnit, počítám do deseti. Když potřebuji usnout, počítám ovečky. Když se potřebuji dobře obléct, počítám do tří.

Jen si to představte. Máte za sebou nedělní snídani v posteli, líně jste se vystřídali ve sprše, pustili jste si pár nostalgických songů, a teď se procházíte po prosluněném městě. Nepotřebujete k dokonalému dni ani odjet do přírody, protože jste zamilovaní. On se na vás podívá, sebere veškerou odvahu, vykouzlí ten úsměv, kterému nikdy nemůžete odolat, a řekne: „Mám tě rád takovou, jaká nejsi.“

Dlouho se mi nechtělo všímat si, v jakém stavu je moje duše. Neposlouchala jsem intuici a nechala se tlačit do výběru. Přebírala jsem štendry plné nových kolekcí. Oblékala jsem tělo, objekt marketingových masáží. Duše zůstávala nahá.