Ošklivá sestřenice módy zvaná funkční oblečení se konečně dostala ke svým patnácti minutám slávy.

Spolupráce, spolupůsobení, vzájemná inspirace. Typ součinnosti, kdy je výsledný účinek vyšší než pouhý součet těch jednotlivých. Mnohožánrový festival Transforma již podruhé v jihočeském Táboře spojí nejrozmanitější kulturní činitele.

Když se potřebuji uklidnit, počítám do deseti. Když potřebuji usnout, počítám ovečky. Když se potřebuji dobře obléct, počítám do tří.

Jen si to představte. Máte za sebou nedělní snídani v posteli, líně jste se vystřídali ve sprše, pustili jste si pár nostalgických songů, a teď se procházíte po prosluněném městě. Nepotřebujete k dokonalému dni ani odjet do přírody, protože jste zamilovaní. On se na vás podívá, sebere veškerou odvahu, vykouzlí ten úsměv, kterému nikdy nemůžete odolat, a řekne: „Mám tě rád takovou, jaká nejsi.“

Dlouho se mi nechtělo všímat si, v jakém stavu je moje duše. Neposlouchala jsem intuici a nechala se tlačit do výběru. Přebírala jsem štendry plné nových kolekcí. Oblékala jsem tělo, objekt marketingových masáží. Duše zůstávala nahá.

Studenti vysokých škol a akademičtí pracovníci se chtě nechtě účastní mnoha konferencí, přednášek, seminářů, workshopů, panelových debat, rozhovorů, polemik i přestřelek názorů. Opustit okruh těch, kteří rozumí odborným termínům a vytříbenému jazyku vědy, může znamenat šok, ale pro některé se změna stává vítaným únikem z konzervativních poměrů.

V březnu proběhl Sustainable Fashion Day, tentokrát ve Vnitroblocku. Na akci se představily (nejen) módní značky, které nabízí etické produkty. A já o tom píšu hlavně proto, abyste věděli, že etický-udržitelný-bio-fair trade nemusí znamenat hnědý.

Módní bloger je u nás pejorativní výraz. Širší veřejnost považuje blogerky za holky, které nic neumí, a tak aspoň píšou o tom, jak vypadají. Nebo ani nepíšou. Jen se vyfotí, přidají k fotce popis, kde si co koupily, a příspěvek proženou všemi sociálními sítěmi.

Máte rádi dobrodružství a zároveň vás baví řešit hádanky a hlavolamy? Přáli jste si někdy na vlastní kůži poznat, jaké je to řešit tajemný případ nebo hledat cestu k poslední záchraně lidstva? Zkuste si únikovou hru a zjistěte se svými přáteli, jak při ní obstojíte. Zapojíte šedou kůru mozkovou, spojíte síly a užijete si společný zážitek.

Moje dětství byla džínová laclová sukně s barevnými kytičkami. Byla slavnostní. Znamenala, že dnes se bude dít něco speciálního. Jednoho rána jsem si ji oblékala s takovým nadšením, které ve mně už nikdy žádný kus oblečení nevyvolal. Ve školce bylo FOCENÍ. Budu ji mít na sobě na přední židličce. Šťastná, že budu nejhezčí holka na fotce (i přesto, že budu v sukni a bílých punčocháčích mít nevhodně roztažené nožičky), jsem se běžela před odchodem do školky vyčůrat.

„Máte na ženu mírně nadprůměrnou šířku obličeje, ale to samozřejmě ničemu nevadí,“ sdělila mi výzkumnice poté, co mi změřila obličej a podala do dlaní dva přístroje, pomocí kterých, na základě stisku, změřila moji fyzickou sílu.

Jakub Nepraš (* 1981) je přední český multimediální tvůrce a další z představitelů tuzemské mladé výtvarné generace. Svá díla vystavuje po celém světě, je držitelem několika prestižních ocenění. V čem tkví jeho kvality?

Všechny hlučnější trendy jsou taková zkouška naší silné vůle. Chvíli se bez nich nemůžeme obejít, ale za pár měsíců si na ně sotva vzpomeneme. Pak si teprve uvědomíme, že jsou to jenom více či méně atraktivní zastávky na cestě, ať jedeme kamkoliv. Když budeme hodně přísní, tak jedinou jistotou, kterou ve světě (módy?) máme, jsou uniformy.

Lístečky se seznamem úkolů. Lístečky se seznamem, co nakoupit. Kalendář se záznamy, kdy k lékaři, a dalšími naplánovanými aktivitami. Internetové a mobilní aplikace transformovaly tyto poházené útržky do fungujících systémů sdružujících vše potřebné.

Ve čtvrtek 12. ledna 2017 se v Pardubicích uskuteční unikátní mezinárodní tvůrčí think tank, jehož součástí budou workshopy určené zejména politikům, kulturním manažerům, studentům, umělcům a jiným profesionálům.

Co všechno vám na sebe poví slavný režisér během týden trvajícího rozhovoru?

O ženách, které nechtějí mluvit před ostatními, něco vím. Mají pocit, že nemají komu co přednášet. Jejich práce hovoří za ně. Stydí se. Doufají, že každý, kdo se o ně zajímá, se přijde zeptat sám mezi čtyřma očima. Nechtějí se předvádět. Dlouze přemýšlí, než něco řeknou. Raději poslouchají.

Nayana je akademická sochařka, která zběhla k tetování. Vyžívá se v temných motivech a její práce připomínají staré perokresby a dřevoryty starých mistrů.