Blíží se konec roku, období rekapitulace, zhodnocení. Zdá se, že tento čas je zároveň jakýmsi završením jednoho údobí před krokem dál, k neznámé budoucnosti. Do magického roku 2022 spadá neméně tajemné 33. výročí sametové revoluce, sžívání se s covidem, válka mezi Ruskem a Ukrajinou a s ní spojená hospodářská krize, inflace, nepokoje, nejistota. Přemýšlím o textu, který chci napsat.

Asi už nikomu o svém životě vykládat nebudu. Přestává to být srozumitelné.

Dal bych si pivo a nějakou společnost. Dal bych si dohromady svoje vztahy. Všechny svoje vady. Dám si čaj a půjdu chodit. Vychodím to, jestli to půjde.

Lze dnes myslet na pojem „energie“ nějak jinak než v souvislosti s mrznoucími chodidly a rampouchy u nosu v domácím prostředí? Je úžasné, jak slova nové významy nabývají, a jiné ztrácejí, některé jsou zapomenuty v nánosech času, meandrech odplouvajícího, z nichž se však přece jen může zbytkový materiál odtrhnout a záhadně ve vášnivém proudu dostat do popředí.

Rodíme se s právem na pozornost, které časem ztrácíme. „Čáu, čáu,“ podává mi ruku small-talker. „Čáu, já tady teďka zachycuju takový proud,“ ukazuju na popsaný list. „Jasně, nechám tě v klidu.“

Abyste byli v něčem skutečně úspěšní, musíte tím žít dnem i nocí a ve své cestě za dílčími cíli vytrvat. Jedním takovým člověkem, kterého natolik okouzlil design, že se stal ředitelem přehlídky jeho současné podoby a pojmenoval ji Czech Design Week, je Lukáš Pipek. Rozhovor s ním tedy nebude o ničem jiném, než o jeho dlouholeté vášni, designu.

Recenzent je obsluhovač zdymadla. Svým výkladem může knihu pozvednout na vyšší hladinu a umožnit jí plout dál.

Píšu pro budoucnost a vy čtete něco na dnešní pulsující dobu zastaralého. Skláníte se se mnou nad textem patřícímu minulosti, vznikajícímu v aktuálním momentě akčního srpna, kdy stínem pokryté parky unaveně rezignují na nápor lidí, kteří nemají na práci nic jiného než „chillovat“.

Kreativní narušení společenských kódů. Tvorba z vlastního nitra. Originalita. Básnický akt pojmenování skutečnosti. Všechny tyto heroické aktivity spojuje filozofie posledních dvou staletí s postavou uměleckého génia. Nenajdeme je však také za hranicemi světa umění, v životech marginalizované skupiny lidí, která se konečně hlásí o slovo?

Co médium fotografie nabízí a do jakých poloh nechá lidské existence zabrousit? A kde se naopak zachycující a zachycovaná bytost vytrácí a zbývá jen médium samotné, které tak získává, sice prostřednictvím subjektů s ním pracujících, svůj pedestal, význam svého bytí?

Zdraví mě kluk, kterému jsem za pandemie řekl, že by neměl být v knihovně, když kašle a troubí jak na lesy. Navíc pořád chodil sem a tam. Zdá se, že na mě nezanevřel.

Vlahá noc. Ticho. Dnes ani nekuňkají žáby, nezpívají svou každonoční píseň. Vzduch je vlhký po několika nočních deštích. Hoří svíce a svítí obrazovka počítače. Co nás čeká následující den? Nechávám se unášet kouzlem okamžiku. Naděje a radost se snoubí s obavami a nejistotou někde zarytými v povědomí. Ty se pak spláchnou sklenkou vína a kozlíkovými kapkami. Je po půlnoci. Zapínám rádio. Vysílají Smyčcový kvartet číslo 8 od Jana Kapra.

Krajnost, extrém. Hranice se posouvají, jak společnost píská. Doba přeje odchylkám, které jsou z prizmatu pozitivní diskriminace naopak vyzdvihovány a udávají podobu akceptovatelného pole. Mimo světla reflektorů jsou ale postoje většinové společnosti stále konzervativní ba dokonce xenofobní. Je to probém.

Červnový horký podvečer, vše ztichlo, blíží se letní slunovrat a magická svatojanská noc. Zpívají cikády a chrousty přitahuje světlo ze zapomenuté lucerny. Pouliční lampy se už na noc zhasínají. Nalévám si víno do toho medového klidu, voní lípy. Dnes asi budu ponocovat.

Kim Kardashian zhubla kvůli tomu, aby si na pompézní přehlídku Met Gala mohla obléknout šaty Marilyn Monroe. „Chce to změnu!“ říkáte si každé ráno při lamentování nad svým účesem? Change your destiny!

Chtěla už jít, ale vnutil jsem jí víno. Dělal jsem, že všechno dělám pro ni. Cítil jsem to tak.

Původně měl tento článek zcela odlišný záměr, jiné směřování, specifický cíl. Jenže v době vzniku tohoto článku byla situace natolik fluidní, že psát něco se čtrnáctidenním odstupem od vydání je přinejmenším složité, nejisté, a skoro bych řekl, až hloupé. Jenže vyjadřovat se směrem k východním hranicím Evropské unie a k tomuto kolosálnímu selhání autokrata, jehož činy ovlivní celý svět možná na desítky let dopředu, mi nepřísluší, jelikož k tomu existují povolanější osoby. Proto mi tedy dovolte hovořit v následujících odstavcích o fascinaci, která sémioticky pableskuje okolo středu, nukleárního jádra lidského prožívání.

V posledních týdnech nelze zůstat v nečinnosti s ohledem na válku na Ukrajině. Temný závan aktuálních událostí se propisuje do našeho každodenního života, někdy jen jako úzkost na jeho pozadí. Domnívám se, že i kulturní dění se musí k tomuto tématu jistým způsobem vztahovat, a tak se tento článek opírá o konstanty, které od (válečného i vnitřního) konfliktu nelze oddělit: zlo a morálka.