Hledáme­‑li v etymologickém slovníku slovo porozumění, většinou vycházíme z jeho kořene – rozum, které se vyskytuje takřka ve všech slovanských jazycích a vzniklo z praslovanského umъ. Předpona roz- pak vyjadřuje rozlišovací schopnost myšlení. Viz Jiří Rejzek, Český etymologický slovník, Voznice: Leda, 2001. s. 548. S pojmem um pak souvisejí slova umět, umění, umělec, umělecký, umělý, umělost, vyumělkovaný. Pozůstatek českého um ve smyslu fortel má pak příbuznost (nikoli významovou) s ruským um, srbochorvatským ûm, staroslověnským umъ, které tvoří uskupení au­‑mo- ve významu (smyslového) vnímání a nejvíce se přibližují litevskému aumuõ, tj. rozum, (smyslové) chápání. Viz tamtéž, s. 690.

Svíjím se ve slepé uličce. Sebe samé – lichý koncept. Ty i já jsme chomáček drátků. Jsme pouze v souvislostech.

V okamžiku, kdy se marně pokouším se soustředit na únorový text Artiklu na téma velkorysost, nad hlavou se klene modrá lednová obloha posetá bílými obláčky. Popíjím kávu s mlékem a kouřím několikátou cigaretu, ačkoli jsem si alespoň stokrát říkala, jak by bylo skvělé přestat. Nebýt na ničem závislá, na kávě, cigaretách, odpovědích na e-maily.

Je kritika znakem velkorysosti, nebo naopak malověrnosti?

Víš to? To o těch hvězdách? To, co právě teď vidíme na obloze, neexistuje. Například z druhé nejbližší dorazí světlo k nám za víc jak čtyři roky. To znamená, že některé z nich mohly zkolabovat v černé díry a v tuto chvíli žádné světlo nevyzařují.

Ani jsme se nenadáli, a je tu další leden. Začínáme již třetí rok, pro nějž je typickým znakem neustálá přítomnost donekonečna skloňovaného viru. Žijeme v době pandemické, nic nenasvědčuje tomu, že by se to v tomto roce mělo nějakým zásadním způsobem změnit. Rok 2021 uplynul přímo děsivým tempem. Je zde nový, který si však nese stopu těch předchozích snad mnohem víc než kdy dřív. Tento článek má dvě témata, mezi nimi je však jasně procházející linie, která se propojí, pokud jí budete chtít nalézt. Pamatujte, čteme kvůli potěšení z procesu, ne z plaché radosti po posledním slovu.

Člověk je bytost rozhraní. Mimo potácení se na hraně bytí či nebytí se nachází v rozporuplnosti všední. Pud k lásce, a naopak ke krátkému opojení, zvratu, úniku. Ví, že má pracovat a plnit povinnosti, zároveň se nedokáže ubránit umělému vyvolávání krátkodobého přívalu dopaminu.

„Ty se furt hledáš.“ Věta s negativním zabarvením, která implikuje nevyzrálost, často pronesená s lehkým, opravdu jemným opovržením s přídechem něžného politování v hlase mluvčího, toho, který si je sám sebou jistý. „Doufám, že se nikdy nenajdu,“ odpovídám.

Procit je, když v sobě rozpoznáš člověka: právoplatnou možnost, že to může být tak, jak to je. Zároveň možnost, že to může být jinak. Potom. Žádný spěch. Jinakost se může stát pastí. Krize identity nabývá intenzity. Je hřích být na očích. Je tohle povídka, recenze, úvaha nebo ctnost z grafomanské nouze?

Eseje se píšou proto, aby zvážily možnosti, jichž se dostává jednak jejímu autorovi, jednak jejich čtenářům. V publicistických žánrech převažuje zřetel na subjekt, jemuž bývají eseje adresovány. Záměr takových textů proto velmi často koresponduje s potřebou něco zásadního sdělit a zároveň vyvolat zpětný efekt, aby toto sdělení nezůstalo na povrchu. Jak ale sestoupit níž, překonat povrch lidské kůže, aby se píšící svým textem propsal pod vnější slupku, jak povzbudit a probudit vášnivou odezvu v čtenářově mysli?

Odrazy reality vyjevující se na promítacím plátně, jeskyně, stín a Platón. Obtisk Ježíšova těla. Lidé kolem nás jako zrcadlo, ego, nevědomí a Freud. Tak se může dost dobře stát, že láska je jen perfektní iluzí, jak to zpívá v emočně vybouřeném videoklipu Lady Gaga.

Marketing je, když někdo zasvěceně vábí na něco, k čemu nemá žádný vztah. Je to zlo. Já jsem menší zlo.

Co říct k tomuto článku. Snad jen to, že obdobně jako mé předchozí texty, nebude mít pouze jedno téma. Jedná se o klubko různých myšlenek, které se navzájem potkávají, aby se propletly a zároveň aby se v ten samý moment od sebe oddělily a již se nikdy nesetkaly. Je to nástřel jednotlivých motivů a rysů, které vyvstávají z proudu vědomí objevujících se na téma měsíčníku, jímž je intuice. A právě na tu a na několik konceptů s ní spojených se soustředí tento text. Všechnu moc intuici!

Tématem této eseje je ponořit se do možností, které se nám dějí, pokusit se je analyzovat a prostřednictvím tohoto blízkého setkání třetího druhu o sobě zjistit něco prozatím nepoznaného.

Jak známo, my si kočky nevybíráme, ony si vybírají nás. Zpravidla se objeví zcela nečekaně, na místě, které je zcela nepravděpodobné. Postupně si nás i veškeré naše příbuzné a přátele získají, ba úplně podrobí. A pokud se tak nestane, nahlížíme na dotyčného se značnou nedůvěrou. To čtyřnohé chlupaté stvoření se pro nás stane nepostradatelným přítelem a společníkem a mnohdy i rádcem a důvěrníkem. Jak pravil Edward Topsell v knize The History of Four-footed Beasts (1607): „Coelius říkával, že, když se uvolnil od svých studií a naléhavějších vážnějších záležitostí, nestyděl se hrát si a špásovat se svou kočkou, což lze vpravdě pokládat za kratochvíli zahálčivého muže.“

Dnešní doba je antikontaktní. Symptomy jsou nasnadě. Digitalizovaný svět, v němž většinová komunikace funguje na dálku pomocí jediného fyzického kliknutí na ušmudlanou klávesnici, je světem pustým; pokud si jej představíme jako přírodní krajinu, pak možná docela mrtvým. Kde v něm tedy hledat život a jak jej vzkřísit? Martin Heidegger napovídá, že teprve skrze odemčenost a péči o druhého můžeme vůbec být a být v pravdě.

Pokud spolu lidé mají být, existovat i koexistovat, musejí se vyskytovat ve vyváženém kontaktu. „Když už člověk jednou je, má si hledět toho, aby skutečně byl,“ říkal Jan Werich. Tento text je oslavou všech forem vzájemného dialogu i vnitřního monologu, specifické podoby konverzace, kterou její mistr Oscar Wilde označil jako neohraničitelnou, protože v momentě její přílišné moderace zaniká kouzlo nechtěného a samotná konverzace umírá mávnutím labutích křídel, ve kterých se rozpouští a zpívá.

Srkám čaj a mrkám po třech studentkách z hlediště. Vyvádím je z míry, jak vyvádí z míry pohled neukotveného člověka, který netuší, co dělá. Na stěně visí zrcadlo. Sartre zrcadlo nazývá pastí. Podívám se do něj a jsem chycen. Černé tepláky, modré tričko s nápisem Italia a modré boty Nike s šedou fajfkou. Just do it. Člověk v životě improvizuje, až když selže jeho záměr. Proto improvizátor často sám sebe bezděčně prezentuje jako lůzra. Shazuje se. Je chycen v pasti toho, že chce improvizovat. Aby mohl improvizovat, musí napřed selhat.