Válka sice skončila, nicméně pozůstalí stále nedošli ke klidu ve své duši. Pochovat své příbuzné, či je vůbec najít a konečně moci oplakat ztrátu svých nejbližších jim není dopřána. Kniha dokazuje, že události jako genocida a masové vyvražďování Židů, holocaust, není záležitost minulosti, ale ještě necelých třicet let zpátky se odehrávala nedaleko nás.

Tanečnice, stepařka, redaktorka, vydavatelka, propagátorka umění, schopná manažerka, překladatelka, mecenáška, obdivuhodně energická žena a objevitelka mnoha umělců. V září jí bude sto let. Meda Mládková.

„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

Kniha, jejíž alfou je umění, které nebylo vytvářeno jako artefakty s primární estetickou funkcí, a ve které je omega zastoupena přehledem práce vizuálního umělce propojujícího množství médií, přináší na svých 992 stranách ve hmotnosti necelých čtyř kilogramů přehled dějin umění vymezený na české země.

Vzniká a vychází množství knih, které se věnují příběhům a životu nejrůznějších osobností. Kniha je důležitá zejména pro svůj přenášený obsah, a když se podaří vytříbit i její formu, lze říci, že je ještě stále živým médiem, které nepřenáší pouze informace, ale má i určitou estetickou kvalitu. A když se knihou podaří portrétovat, dostává se zcela nad svůj standard.

Jaká je dnes hodnota architektury z dob socialismu? A proč bychom se měli zasadit o ochranu budov spojených s komunistickou vládou?

Již od devadesátých let se odborníci i široká veřejnost zabývali otázkou, zdali počítače, internetová síť a nástup nových médií nezničí tradiční přístup k literatuře, zejména k její tištěné verzi, stejně tak jako k jiným tiskovinám.

Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti. Na jedno výročí máminých narozenin (kdy jsem jako obvykle neměl nic moc připraveného) mě napadlo (pro odlehčení vzpomínkového večera) přepsat pro přátele něco, co by je překvapilo. Na vrchu bedny od banánů s máminou pozůstalostí leželo několik školních zápisníků. Věděl jsem, že byly pro matku důležité, ale nikdy během jejího života jsem do nich nenahlédl. Milimetrová písmenka dětského rukopisu odrazovala od čtení jako přirozená šifra.

„Byla jednou jedna zahrada, obehnaná ze všech stran ohromným vysokým plotem. V té zahradě vládl starý démon tisícům a tisícům otroků. Zvláštní však bylo, že přes zdi té zahrady nikdy neunikl jiný zvuk než veselý smích.“ (s. 160)

O ztrátě duše a identity, něčeho tak abstraktního a zároveň konkrétního, bylo napsáno mnoho knih. Je to naše největší bohatství. Příčiny této ztráty mohly být různé, v literatuře je tak často vnímána válka, první boje, ale i změna prostředí či ztráta blízkých. Thomas Melle své já ztratil s příchodem první mánie. Autor trpí bipolární afektivní poruchou, ztratil přátele, sám sebe, majetek, a především svůj Svět v zádech. Duševní nemoc je pro velkou část lidí nepochopitelná, skrytá a alarmující, a také proto vznikla tato kniha.

Jedničky a nuly. Označení pro binární kód nebo selekci lidí na úspěšné a neúspěšné, vlastně stručný popis celé knihy. Grombíř svou prvotinu napsal v roce 2016, a přestože jsou to už dva roky, svou pravou chvíli získává právě v dnešních dnech. Kdy se z lidí staly pouze čísla a položky, o kterých se dá cokoliv zjistit? Bylo to s nástupem internetu? Na to vám kniha neodpoví, ale možná vám ukáže cestu k poznání.

Kdo by neznal Jaromíra Typlta, novopackého básníka, esejistu, výtvarného kurátora, editora a performera? Typlt o sobě nerad hovoří jako o realistovi a přiznává se, že ho dosti ovlivnil surrealismus, čemuž básně odpovídají, jelikož se nejedná o pouhé texty plné metafor a květnatých vět, ale své činí také zvuky, šramoty, skřípání a deformování. Po dlouhé pauze v roce 2016 vyšla v nakladatelství Argo jeho zatím poslední sbírka s přízračným názvem Za dlouho, která se Typltovým typicky zvučným stylem jen hemží.

V rámci edice Shakespeare 400, kterou založilo nakladatelství Hogarth Press, vychází od roku 2015 jako pocta ke čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara interpretace jeho děl z per světových autorů. Ráda bych v následujících řádcích přiblížila dílo Margaret Atwoodové, konkrétně knihu Kus temnoty, a Shakespearovu tvorbu. Začtěte se do recenze o hře ve hře, která je sama další hrou.

„75. Každý problém se nejdřív pokus vyřešit prostřednictvím umění, potom všemi dalšími dostupnými způsoby. Umění je nejlepší lékař. Tvůj osobní – i společnosti.“

„… karikatura možná skutečnost nadsazuje, ale nevymýšlí si ji.“

Pošťáci nosí už téměř jen reklamní sdělení a účty k zaplacení. Osobní dopisy se stávají výjimkami. Hlavní hrdina Bilodo je osamělý kanadský pošťák, který tajným otevíráním dopisů propadne kouzlu privátní korespondence, a co víc, zamiluje se do ní. V dopisech hledá vzrušení, obdivuje bohaté emoce, které se skrývají za jednotlivými písmenky, a hlavně mu pomalu mění život.

Hlavní hrdinové knihy mají společného mnoho. Každý je zvířetem, má své souhvězdí a zemřel po boku člověka. Většina z nich lidem pomáhala v průběhu zničujících konfliktů v minulém století. Ať jako nástroj boje, nebo mentální vzpruha. Lidé zvířata potřebují, ale je to i naopak?

Ve třinácti povídkách představuje Ivana Myšková „temnou zoologii“ plnou nečekaných exemplářů. Tvorů, kteří jsou ztělesněním našich představ, zábran a osobních limitů.