O ztrátě duše a identity, něčeho tak abstraktního a zároveň konkrétního, bylo napsáno mnoho knih. Je to naše největší bohatství. Příčiny této ztráty mohly být různé, v literatuře je tak často vnímána válka, první boje, ale i změna prostředí či ztráta blízkých. Thomas Melle své já ztratil s příchodem první mánie. Autor trpí bipolární afektivní poruchou, ztratil přátele, sám sebe, majetek, a především svůj Svět v zádech. Duševní nemoc je pro velkou část lidí nepochopitelná, skrytá a alarmující, a také proto vznikla tato kniha.

Jedničky a nuly. Označení pro binární kód nebo selekci lidí na úspěšné a neúspěšné, vlastně stručný popis celé knihy. Grombíř svou prvotinu napsal v roce 2016, a přestože jsou to už dva roky, svou pravou chvíli získává právě v dnešních dnech. Kdy se z lidí staly pouze čísla a položky, o kterých se dá cokoliv zjistit? Bylo to s nástupem internetu? Na to vám kniha neodpoví, ale možná vám ukáže cestu k poznání.

Kdo by neznal Jaromíra Typlta, novopackého básníka, esejistu, výtvarného kurátora, editora a performera? Typlt o sobě nerad hovoří jako o realistovi a přiznává se, že ho dosti ovlivnil surrealismus, čemuž básně odpovídají, jelikož se nejedná o pouhé texty plné metafor a květnatých vět, ale své činí také zvuky, šramoty, skřípání a deformování. Po dlouhé pauze v roce 2016 vyšla v nakladatelství Argo jeho zatím poslední sbírka s přízračným názvem Za dlouho, která se Typltovým typicky zvučným stylem jen hemží.

V rámci edice Shakespeare 400, kterou založilo nakladatelství Hogarth Press, vychází od roku 2015 jako pocta ke čtyřstému výročí úmrtí Williama Shakespeara interpretace jeho děl z per světových autorů. Ráda bych v následujících řádcích přiblížila dílo Margaret Atwoodové, konkrétně knihu Kus temnoty, a Shakespearovu tvorbu. Začtěte se do recenze o hře ve hře, která je sama další hrou.

„75. Každý problém se nejdřív pokus vyřešit prostřednictvím umění, potom všemi dalšími dostupnými způsoby. Umění je nejlepší lékař. Tvůj osobní – i společnosti.“

„… karikatura možná skutečnost nadsazuje, ale nevymýšlí si ji.“

Pošťáci nosí už téměř jen reklamní sdělení a účty k zaplacení. Osobní dopisy se stávají výjimkami. Hlavní hrdina Bilodo je osamělý kanadský pošťák, který tajným otevíráním dopisů propadne kouzlu privátní korespondence, a co víc, zamiluje se do ní. V dopisech hledá vzrušení, obdivuje bohaté emoce, které se skrývají za jednotlivými písmenky, a hlavně mu pomalu mění život.

Hlavní hrdinové knihy mají společného mnoho. Každý je zvířetem, má své souhvězdí a zemřel po boku člověka. Většina z nich lidem pomáhala v průběhu zničujících konfliktů v minulém století. Ať jako nástroj boje, nebo mentální vzpruha. Lidé zvířata potřebují, ale je to i naopak?

Ve třinácti povídkách představuje Ivana Myšková „temnou zoologii“ plnou nečekaných exemplářů. Tvorů, kteří jsou ztělesněním našich představ, zábran a osobních limitů.

Být umělcem neznamená jen sklízet obdiv. Být umělcem znamená v první řadě trpět. Často si připadat nepochopený, zbytečný, nevnímaný. A v takovém rozpoložení navíc vědomý toho, že je co společnosti říct. Že nutně musíte sdělovat. Tvořit umění je konfrontace se sebou samým. Hledání osobního tématu a tříbení formy. Sdělení obsahu způsobem, který je univerzální a nedořečený.

Moře je prostě plné odpadků a ční z něho kousek od břehu těžební věž, po plážích se promenádují naháči s rukama na rozkroku a nahánějí se transvestité. Dvanáct povídek Petra Bokovce z prostředí jednoho italského přímořského letoviska „Lido di Dante“ je studií postupného rozpadu, který důvěrně známe, ale neumíme ho rozpoznat nebo popsat.

Ve většině předchozích děl Jáchyma Topola byla jednou z podstatných vrstev vyprávění historie, která neustále „prosakovala“ do dění románů a ovlivňovala nebo spíš určovala život hlavních postav. Nový Topolův román „Citlivý člověk“ ale z dějinných událostí spíš jen vyrůstá. Autor ve své poslední knize stojí pevně v současnosti, směle a vtipně prozkoumává, co se v české kotlině stalo v posledních desetiletích.

V nakladatelství Fra vyšla díky překladatelské a editorské péči básníka Radka Malého antologie německy psané poezie z oblasti Bukoviny, Hroby v povětří. Kromě uvedení přibližně třiceti v našem prostoru nepříliš známých básnických osobností přináš působivý pohled do exkluzivního časoprostoru Bukoviny, kde nakrátko došlo k pozoruhodné multikulturní symbióze. Kde, jak trefně napsal Georg Heinzen: „Psi nosili jména olympských bohů a kuřata do země škrábala Hölderlinovy verše.“

Na samém konci loňského roku vyšla coby třetí svazek vizuálně zaměřené edice FRESH EYE jedna z nejinspirativnějších a nejvlivnějších knih o umění a vizualitě, právem považovaná za zakladatelskou klasiku oboru vizuálních studií. JOHN BERGER ji poprvé vydal v roce 1972, ale dodnes neztratila nic ze své břitké pronikavosti – bezprostředně a srozumitelně zpřístupňuje základní vědění o obrazech a dívání, do té doby zastřené sofistikovanými mystifikacemi profesionálních teoretiků a kritiků.

Ačkoli přepisování knih dávno před knihtiskem bylo výsadou mnichů, čtení jako záliba a osvícená aktivita je genderově naprosto neutrální. Rozdíl je snad jen v tom, co kdo čteme.

Někdy je snazší dítěti vysvětlit Archimédův zákon nebo trojčlenku než odpovědět na zcela nevinný a jednoduchý dotaz, jak vlastně přišly na svět. Pokud vás tato otázka přivádí do rozpaků, už není potřeba tápat, vytáčet se a našlapovat na špičky. Knížka CESTA NA SVĚT nabízí citlivě a lapidárně podané odpovědi, navíc v zábavném a srozumitelném textovém i obrazovém podání.

Lehkost myšlenek a rychlé tempo života většinou nejdou dohromady. V uspěchaném světě není kdy si uvědomit, že vás obklopuje tolik drobných radostí. Nebo si myslíte, že potěšení vám způsobí nějaké materiální věci, případně až se stane to či ono. Kniha líných radostí se snaží dokázat opak.

Kde je moje, naše a jejich? Jak se tyto pocity identifikace váží ke stavební struktuře a obytnému prostředí? Nejen na tuto otázku se snaží nalézt odpověď kniha „Můj dům, naše ulice“ od vydavatelství Zlatý řez.