Estetika je výraz, který si lze spojit s kosmetickým salónem nebo s akademickou půdou. Pokud necháme stranou prsní implantáty a vyleštěné six-packy, dostává se nám pod ruku Rubensovo Umučení svatého Tomáše nebo Mozartův Don Giovanni.

Má psychologie patent na tu správnou perspektivu? Ve snaze jít svou vlastní cestou se člověk může dostat na scestí. Vlastní cesty se pak musí vzdát. Dát se nějakou pevnější. Jít na to psychologicky. Nebo radši nelogicky?

A máme tady leden, měsíc s nejvyšším počtem zákazníků fitness center, přestávajících kuřáků a zároveň oblíbené období výživových poradců. Jazykové kurzy zaplaceny, zváženo, změřeno, sečteno, podtrženo. A pokud jste i vy dostali od Ježíška motivační knížku, jistě se již zabýváte svou budoucností utopenou ve štěstí a úspěchu.

Od fikce, která byla tématem listopadového čísla, jsme se za pouhý jeden měsíc přesunuli ke skutečnosti. Oba tyto na první pohled protipóly mají mnoho společného. Charakterizuje je jejich nestabilní, proměnlivá a vyvíjející se povaha. Abychom se ale hned na počátku nedopustili zřejmého argumentačního faulu – nejsme to nakonec my, kdo se „ve skutečnosti“ vyvíjí? Nejsme to my, kdo je nespojitý, kdo se proměňuje, zatímco realita, v níž žijeme, je stálá?

Přes veškerá pozitiva má společenský život i svá negativa. Dochází při něm ke kunderovské hypertrofii ducha. Čím je člověk skutečnější ve společnosti, tím víc tápe doma. Je vyžilý.

Fantazie produkující fikci je bezbřehá. Dokáže nás dostat na nevídaná místa, dává nám možnost být, kým chceme, je nám přítelkyní, terapií. Je však nabíledni, že matkou fantazie je skutečnost.

Tiše padá žlutý list javoru, nad vodou letí kachny do nebe zbarveného do růžovo-modrých odstínů západu slunce. V zahradě se ježek zahrabal do jahodového záhonu a ulehl ke spánku. Hlava je prázdná, bez myšlenek, poslední slza.

Zdá se, že fikce, tj. smyšlenost, patří zcela neodmyslitelně do našich životů už od nepaměti. Ať už se jedná o zahlazení pomyslných stop, zbarvení skutečnosti, zmatení protivníků i souputníků, nebo vytváření příběhů alegorických pro poučení, pobavení a čtenářskou i posluchačskou katarzi.

Představuji si, že jsem ve světě Matrixu. Všechny katastrofické představy se staly skutečností. Nic už technologie nezastaví. Ovládly nás. Jsou všude kolem nás. Ostatně Čapek měl pravdu, říkám si. Jeho roboti nám dali sílu a my jsme ji nedokázali využít. Všechny teorie o lidství, o jedinečnosti každého člověka, o jeho duši, všechny tyto teorie jsou tytam. Teď máme kyborgy. Dokonalost. Touhu po nesmrtelnosti. Čapek by k ní opět se svým elixírem z Věci Makropulos měl co říci. Ale Čapek už tu není. Zbyli nám jen ti kyborgové. Dobrodružství začíná.

Korona-krize kromě obrovského chaosu přináší jednu příležitost, a to začít se na vzdělávání nutně dívat jinak. A hledat možnosti, řešit problémy, třeba mít strach a chvíli nezvládat a z toho všeho něco pochopit. Že učit se neznamená sedět ve školní lavici.

Skutečnost versus fikce. Fikce versus skutečnost. Dvě odvrácené strany jedné mince, byť se to tak na první pohled nejeví. Skutečnost smyšlenky, ať už literární, či jakékoliv jiné, ale umělecké, je blíž opravdové skutečnosti, než si myslíme.

Nasnadě říci, snad se nacházíme v prožívání fikce. Žijeme v zajímavých časech – skutečně. Fikce neprostupuje pouze literaturou, u které takový obsah očekáváme, ale prostupuje i médii, kterým každodenně důvěřujeme a odvíjíme z jejich zpravodajství své jednání.

Psaní je jediná přítomnost ve smyslu, v jakém o ní mluvíme. Performance mluvení.

Řeč je zvláštní věc. Jak se do každého promítá celá spleť ostatních jazyků. Už v dětství mi připadala neuvěřitelně zvláštní latina. Lingua latina. Jak to zní věkovitě! Jako starý pokroucený kmen olivovníku, který má stále hustou korunu a chutné plody, nebo skalní převis nad mořem, ukrývající svá tajemství po staletí.

Barmanka se tváří přísně, ale z té přísnosti se hned zase mile usmívá. Nevyzpytatelně.

„Podle Machkova Etymologického slovníku jazyka českého (2. vydání, s. 693) znamenalo slovo vlastní původně to, co patřilo pod něčí vládu, k něčí ‚vlasti’. Vlastní a vlastníci pak mohli být poddaní jednoho pána, krajané z jedné ‚dědiny’, ale i příbuzní rodem.

Společnost, komunita lidí, která se rozhodla sdílet časoprostor, má nárok vědět určité věci. Má právo znát skutečnosti, které ji mohou ohrozit. Tato data nesmějí zůstat zasutá pod povrchem a tam doutnat až do okamžiku, kdy foukne čerstvý vzduch a kyslík v něm obsažený zažehne chemickou reakci – hoření. To už je pozdě. Výsada dostávat informace a jejich následná všeobecná transparentnost, je něco, o čem se musí neustále debatovat, co je třeba zprůhledňovat i přes tuhý odpor těch, kdo jsou jimi napadnutelní a tedy, jak to naštěstí v demokraciích bývá, jimi odvolatelní.

Proudění dle etymologického slovníku má původ ve staroslověnském прждъ a má vlastně ještě kořeny v praslovanském jazyce. Znamená skutečně proud ve významu, jak ho známe dnes, tudíž tok. Skrývá se v něm ovšem i protiklad. V ruštině například existuje slovo пруд, což znamená rybník nebo voda v závětří právě bez spodních proudů, bez jakéhokoli toku. Ve staré češtině se tomu říkalo záprudí. Jaká je tedy filosofie jazyka? Není to snad zrcadlo našich životů?