Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Celý svět se ze dne na den uzavřel, všechen život se zastavil a umění s ním. Část kulturních institucí přesunula své působiště alespoň částečně na internet, kde se museli zabydlet i jejich návštěvníci.

Co všechno nám mohou galerie v současnosti nabídnout kromě dětských výtvarných dílen a v čem se naše online aktivity liší vůči zahraničí?

Svět a s ním i nás zasáhla pandemie koronaviru. Ať už věříte, že je to proto, že matička Země potřebovala oddech od našeho zběsilého a zničujícího způsobu života, nebo proto, že viry přirozeně mutují, jedno je jisté – svět bude tak trochu jiné místo. Bude zajímavé s odstupem sledovat, jakou stopu virus zanechal. Dle spisovatele a estetika Umberta Eca jsou umělci jedineční svědci dějin, jelikož nejlépe dokážou zachytit atmosféru doby a zanechat tak pro budoucí generace svědectví, které je skrze vizuální jazyk srozumitelné všem. Co umění vidělo (a zachytilo) napříč dějinami, když svět objímala rychle se šířící smrt? A co uvidí tentokrát? Jak bude vypadat COVID-19 zachycený tahem štětce?

Heslem „zůstaň doma“ se ze dne na den přetrhal společenský život veřejnosti. Jako přímou reakci na současnou situaci vytvořil Český rozhlas Dvojka ve spolupráci se Světem knihy počin, který v původní myšlence mohl zaujmout jak širokou veřejnost, tak i cílovou skupinu kulturních fajnšmekrů. Vymysleli, a devátého dubna živě odvysílali, literárně-divadelní festival s názvem: „Ať žije divadlo! Ať žijí knížky!“

V Opavě už pětadvacet let působí spolek Bludný kámen. Jeho hlavním zájmem je mapování a prezentace současného uměleckého dění v podobách, které se mnohdy ocitají na okraji zájmu veřejnosti.

Během pár týdnů se všem v umělecké branži zásadně změnil život. Asi si jen málokdo dokázal představit, jak se mrknutím oka vše promění.

Mnoho z nás bylo za současné situace ponecháno doma mezi čtyřmi zdmi se spoustou palčivých otázek, na které zoufale hledáme odpovědi. Mnozí čtenáři se je snažili najít například v Moru Alberta Camuse, který se vyšplhal na vrcholy žebříčků prodejnosti. Nevšední pohled na naši situaci ale nabízí i Konec hry Samuela Becketta, absurdní drama z roku 1957, jehož příběh se odehrává v post-apokalyptické budoucnosti, v jedné domácnosti o čtyřech členech, zavřených uvnitř bez zdánlivé možnosti interiér opustit.

Hranice mezi virtuální a skutečnou realitou se v posledních dnech stírají čím dál tím více. I kdyby člověk nechtěl žít virtuálně, není mu to v podstatě dovoleno.

Pokud už dlouho přemýšlíte nad tím, zda se společnost vrací do doby kamenné, nebo utváří zbrusu nový sci-fi film plný prapodivných zápletek, vězte, že nejste sami.

Tma. Ostrý proud světla vytyčuje obdélníkovou obrazovku, která nás ušetří dočasné slepoty. Pro mnohé je to podnět blízký nepodmíněnému reflexu, který nerozeznají snad jen ti, kteří z nějakého nepopsatelného důvodu zůstali nedotčeni kolektivní pamětí. Šedesát až sto dvacet minut, odhadují, bez přestávky: to ví přece každý, kdo už někdy v kině byl. Reflex bez reflexe ale někdy může vodit za nos.

V souvislosti s aktuálním děním a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem kultury proti šíření koronaviru, reagujeme tímto s nabídkou online stáže, abyste věnovali svůj drahocenný čas rozvoji talentu v oboru publicistiky, umělecké a kulturní kritiky.

Letošní ročník třeboňského Anifilmu v kategorii videoklip vyhrála píseň od dua Seth Schwarz & Be Svendsen s názvem Elves of Karoo. Zhlédnutí onoho po všech stránkách povedeného díla ve mně zanechalo hluboký zážitek, který se vám tímto ekfrastickým textem pokusím přiblížit a interpretovat.

Vždy keď slovenský umelec Boris Sirka vystavuje svoje najnovšie práce, publikum ostáva zaskočené pestrosťou foriem a médií, ktoré využíva. Známy je však tým, že aj napriek výraznému odklonu od predošlej tvorivej epizódy si zachováva osobitý rukopis. Túto skutočnosť potvrdzuje aj aktuálna prehliadka umelcových prác vo Východoslovenskej galérii v Košiciach.

Vděčíme jí za všechno. Však jsme její neoddělitelnou součástí. Často se tváříme a konáme, že jsme všemohoucí bytosti, že můžeme opanovat, co se nám zlíbí. Je to ale právě naopak. Je to ona, kdo o nás rozhoduje. Ne my o ní. Jsme jí vydáváni každý den na pospas. Stačí aby silněji zafoukal vítr a naše skvělá elektrická síť zkolabuje. O kom mluvím? O Přírodě!

Na sv. Valentýna se nám narodila dvě kůzlata, jaký krásný dar od přírody, pomyslela jsem si. Taky teplé sluneční paprsky, zurčivá voda potůčku, šum listnatých stromů, vůně květů jabloní a třešní. Naše pramáti se s námi dělí o každé své potěšení. Jak my jí oplácíme její štědrost?

Snažíš se žít ekologicky. Udržitelně. Splnit si to svoje, žít a nechat žít. Nákup dáváš do plátěnky a pod dřezem máš koš na plasty. Možná už jsi trochu dál, tak jedeš do práce tramvají. Či na kole? A za oknem ti rostou rajčata. Nebo máš snad celý záhon?

Většinu novodobých soch najdeme ve městech; na náměstích či v ulicích. Přesto i dnes vznikají mnohdy monumentální díla, která jsou určená pro krajinu, krajině přímo věnovaná. Nepochybně k nim patří i významná část tvorby sochaře Radomíra Dvořáka, jehož výstavu lze nyní zhlédnout v Muzeu Vysočiny v Havlíčkově Brodě.