Rozhovor s Petrem Niklem – malířem, hudebníkem, fotografem, divadelníkem, plaše působícím umělcem s jemným hlasem – o jeho práci, představách a chystané inscenaci Žlutá tma, která bude mít svou premiéru 21. 9. 2018 v Divadle Archa.

Osm večerů, osm představení po osmi minutách, to je 22. ročník mezinárodního site-specific projektu pohybového Divadla Continuo. Na vzniku inscenace se podílelo osm mladých režisérů z různých koutů Evropy. Tématem letošního projektu s názvem 8 byly události 20. století, které se odehrály v letopočtech s osmičkou na konci a jsou zaznamenané na rozhlasových či jiných nahrávkách. Právě audionahrávky byly výchozím materiálem pro práci s pohybem.

V roce 2016 začala psát, založila divadelní soubor, necelý rok nato nazkoušela inscenaci z poloviny ve svém pokoji a její Diverzanti sklízejí obdiv publika. Kdo je tato mladá autorka se silnými tématy a talentem?

Veletrhy, festivaly, bienále, konference, sympozia, výstavy, … Velkých akcí, které mohou umělce v jejich rozvoji posunout dál, je nemálo. A samozřejmě nemluvíme zdaleka jen o těch tuzemských. Porozhlédněte se po světě, narazíte na takové pojmy jako je Tallin Music Week, Independent Music Awards New York nebo Istanbul Design Biennial. Prestižní události, na nichž se setkávají tvůrci a teoretici z celého světa, aby se vzájemně inspirovali, obohatili a navázali nové kontakty. Vycestovat do zahraničí u nás už pátým rokem pomáhá Institut umění – Divadelní ústav (IDU).

Režisérka Anna Petrželková se ve své tvorbě rozhodně výzev nebojí. Na jeviště úspěšně uvedla příběh kontroverzního fotografa Miloslava Tichého, těžko uchopitelného Orlanda Virginie Woolfové či hru s kontroverzní názvem i tématem Mein Kampf. Letos si zkusila i první operní režii v Národním divadle Brno, a to rovnou Mozarta. K tomu se Anna Petrželková stala novou uměleckou šéfkou divadla Husa na provázku.

Režisér a umělecký šéf vinohradského divadla D21 Jakub Šmíd dokáže naplnit pojem Easy Livin’. S lehkostí hraje, s lehkostí režíruje. Překvapuje výjimečnou precizností a nekonečnou kreativitou. Působí poeticky, přitom drží rockový rytmus. Bez divadla se neobejde.

Svět už není jako dřív. Dnešní děti si ničeho neváží a mají alergie. Slušný pracovitý člověk nemůže říci svůj názor, protože by byl nekorektní. Ti mladí jezdí na kole a studují dějiny teploušství na univerzitách z peněz pracujících. Lopatu do ruky nevezmou, stejně jako ti Poláci, co nepracují, ale můžou všechno… Někdo by to měl dát do pořádku. Třeba majitel drůbežárny, co nekecá a maká. Nejlepší kandidát, Jan Novák, přichází v podání brněnského divadla Feste.

Dne 9. 5. 2018 proběhlo v rámci vernisáže největší souhrnné výstavy fotografií z divadelního prostředí Česká divadelní fotografie 1859–2017 i vyhlášení soutěže o nejlepší současný český divadelní snímek. Vítězné a další vybrané fotografie jsou společně s těmi historickými k vidění až do 24. 6. 2018 v Obecním domě.

Jubilejní ročník festivalu se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018. Již od konce května přitom oživuje dalších dvacet měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta posledního ročníku: Tancem proti předsudkům. 30. ročník festivalu navíc dokáže, že na věku nikdy nezáleželo méně.

Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.

Se stářím přichází moudrost, zkušenosti a rozvážnost. Ovšem není někdy škoda vzdát se veškeré mladické naivity a impulzivnosti, díky které každý den přináší ohňostroj emocí, z nichž láska je ta nejsilnější? Předčasně ukončit období, kdy s každým odmítnutím umíráme a k životu nás budí další krásný dosud neznámý úsměv? Jaké je žít s vroubkem nenaplněných tužeb ukazuje inscenace You brněnského Divadla na Orlí.

Začátkem dubna již po čtyřiadvacáté proběhla Česká taneční platforma – přehlídka toho nejdůležitějšího ze současného českého tance za uplynulý rok. Ocenění se rozdávala v kategoriích nejlepší inscenace, tanečník/ce, světelný design a manažer/ka roku.

Příprava, zkoušení a nacvičování herců před premiérou představení jsou pro diváky velkým tajemstvím, byť jde rozhodně o pozoruhodný proces. Co tedy pro jednou zakusit dění před oficiálním uvedením inscenace na divadelní prkna? Že se to zdá nemožné? Ostravské divadlo Mír se svým představením Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích nabízí divákům upřímnou zpověď přímo z divadelního zákulisí.

Je tu čas antropocénu. Doba, kdy je hlavní hybnou silou a likvidátorem planety Země člověk. Důkazy jsou již zřejmé. Vymírání druhů, nové horniny z plastu, oteplování planety, znečištění ovzduší. Existence antropocénu ovlivňuje naši budoucnost, a to ať bude během příštího roku vědci uznán jako oficiální označení naší doby nebo ne. I bez toho je nutné zahájit diskusi, je třeba o tom mluvit a především jednat. Právě proto K antropocénu zve autor a režisér Vojtěch Bárta ve spolupráci s Matějem Nytrou do brněnského HaDivadla.

A bylo světlo. A vznikl svět. A svět se stal báječným místem. Se zvířaty a rostlinami. A přišel člověk. A ten to nějak nezvlád.

Úchvatný let kolem Zeměkoule, zážitek mimo dosah zemské gravitace a divadlo v unikátním prostředí planetária s 360° projekcí. To vše nabídne představení The Tip of the Tongue.

Tajuplný herec, který překvapuje svojí civilností. Hraje natolik do hloubky, že máte o něj strach. Přitom dovede zůstat nad patosem. Čím lehčí přístup, tím palčivější dopad. Brtko z Obchodu na korze (v režii Jiřího Pokorného), spisovatel z Hladu Knuta Hamsuna (v úpravě Vojtěcha Bárty a režii Jana Friče), Alfred v Ibsenově Eyolfovi (v režii Ivana Buraje) – Matěj Nechvátal.

Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?