Odcházeli jsme z vernisáže. Mlčeli jsme. „Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna. Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

Když Lenka Vychodilová ráno odemykala vchodové dveře, potkala sousedku Růžičkovou. Sousedka se na ni usmála a prohodila: „Vám to ale dneska sluší.“ Lenka se proti své vůli lehce začervenala.

Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

„Dneska je vernisáž mýho kamaráda,“ ozývá se ze sluchátka Annin hlas. „Může to bejt zajímavý. Von je podle mě celkem dobrej. Bysme mohli jít, ne?

Seděl jsem v kavárně a nervózně žmoulal noviny, které jsem nečetl. V ruce jsem měl tužku a na stole položený zápisníček, do kterého jsem nic nepsal. Přesto jsem vypadal, že mám dost práce, že jsem zaneprázdněn.

Zvířatům připisujeme lidské vlastnosti odjakživa. Kůň je prý ušlechtilý, slepice přihlouplá a prase… je prostě prasácké. Nazvat někoho krávou dotyčnou urazí, aniž by si připomněla, jak krásné mají tito přežvýkavci oči.

Vstal z postele, vylezl na balkón a pozdravil den. Ranní rituál pro dnešek. S obřadnou noblesou na sebe hodil svršek, se spodkem si hlavu nelámal. Rád chodil od pasu dolů nahý. Šel si koupit cigarety do trafiky. Dobrý trafikant mu je prodal bez řečí. Prohlížel si pult plný časopisů pro ženy. Prolistoval si harlekýnku a podivil se, kolik že stojí. Byla drahá.

Prskala mi do obličeje. Krční tepny vystouplé, celá rudá v tváři. Spílala mi, ponižovala mě, nadávala mi tím nejhrubším způsobem. Byli jsem v divadle, ona herečka, já divák. Naše role byly jasně dány. To, co říkala, tak nemyslela nijak osobně, její role si to žádala. Já všechno pokojně přijímal, neměl jsem jí to za zlé. Ani jí jsem to nemohl mít za zlé. Ona je herečka, já její posluchač. Jsem její figurka, která si nechá cokoliv líbit, jakkoliv ublížit a pak jí za to ještě zatleskám.

Málem jsem se začala smát. Leželi jsme proti sobě ve dvou řadách, úplně neznámí lidé. Pohybovali nohama od sebe a k sobě a při každém výdechu vydávali zvuk, jako když uniká pára: Šššššš! Kdo někdy cvičil pilates, ví, o čem mluvím.

Ospalý pražský nonstop. Blikající výherní automaty. Přítmí, atmosféra beznaděje, z rádia znějí staré české hity. Barmanka, odbarvená blondýna se šarmem roznašečky pohlavních nemocí, sedí za barem, pročítá bulvární plátky a popíjí červené víno.

Každá mince má dvě strany a „jak nahoře, tak dole“, říkají alchymisté. Nuže, není zrovna teď ta správná chvíle připomenout si, že na světě existují hezké věci?

Alois si všímá dalšího kouzla toho lektvaru bez tvaru, který mu stále ubývá ze sklenice. Čím dál více. Pátrá, radí, informuje, deformuje lidem obličeje. Ten chlap, co zprava sou-sedí, měl o pár hltů zpět fajn vzhled. Ale teď? Teď mu zhrubly rysy i obrysy půdorysu. Hrůza, děsy, prokrysy. Ale ženy naopak.

Strašák finanční krize stále obchází naše poklidné příbytky, a i když to chvíli vypadalo, že s novým rokem postupně zmizí jako černá pára nad spáleným hrncem, stále se nad námi, potvora jedna, převaluje ve formě těžkého bouřkového mraku.

Seděli naproti sobě u stolu. Kluk a holka. Drželi se za ruce a mlčeli. Svým mlčením asi něco vyjadřovali. Buď hloubku svého vztahu, kde není třeba slov a přesto si ti dva rozumí, nebo vzájemnou neschopnost spolu komunikovat. Vzhledem k tomu, že se vyhýbali vzájemnému pohledu, tak by se dalo tušit, že mezi nimi je jakýsi problém, něco, co nejsou schopni řešit. Po pěti minutách promluvili. Ona promluvila.

Kdysi v dětství mne napadlo, že by bylo zajímavé číst myšlenky lidí kolem. Měla bych speciální kukátko (ano, děti jsou do určitého věku velmi fascinováni vědou a technikou), a kdybych se tím dalekohledem zadívala na konkrétního člověka, objevila by se mu u hlavy bublina. A tam by běžely jako na filmovém plátně obrazy a scény utkané z jeho myšlenek a dojmů. Ach, ta bezelstná dětská duše!

Proč to vůbec děláme? Sedíme v kině a necháváme na sebe působit démony. Dobrovolně platíme za to, že nemůžeme několik nocí po sobě usnout.