Téměř pětiměsíční pozornost v hlavním výstavním prostoru Centra pro současné umění DOX získalo dvanáct fotografů světového významu. Ta jejich se skrze fotoaparát poutá k Izraeli a Západnímu břehu Jordánu.

Letošní ročník Festivalu Fotograf nese název „Vidět a věřit“. Hledá odpověď na otázku, do jaké míry nám médium fotografie objektivně zprostředkovává realitu. K tomu se v rámci akce vyjadřuje série výstav, akcí a diskuzí.

Únik z Prahy, která bývala magická, ale teď už je prý jen šedá. Útěk z věčného shonu, který vládne v této „mašině na prachy“, do tvůrčího světa Chaosu, jenž může být stavem mysli, ale zároveň i konkrétním místem. Obrazová výpověď ženy, která tuto cestu podnikla.

Ve dnech 10. a 11. října proběhne v Praze první ročník fotografického festivalu Fotosféra, na kterém se představí špičky české i světové fotografické scény. O podrobnostech jsem se bavil s ředitelem festivalu Janem Hodačem.

Fotografie se zmatenými stíny za postavou nepůsobí dojmem profesionálně odvedeného řemesla. Kdyby nebyla signovaná ateliérem Jaroslava Rösslera, nestála by za povšimnutí. Razítko významného fotografa z ní ale dělá předmět sběratelského zájmu a téma k úvaze.

Fotograf Martin Wágner, známý především svými dokumentárními snímky Ruska, je pravidelným účastníkem a opakovaným vítězem Czech Press Photo, v současné době také kurátorem a zároveň jedním z autorů výstavy „Viděno devíti. Fotografie z Ruska“. Setkali jsme se v jeho studiu v Praze, kde mi vyprávěl o sobě, o tom, jak ho cesta zavedla až do daleké Sibiře, a proč se Rusko stalo jedním z ústředních témat jeho tvorby.

Práce Pavla Hečka se v druhé polovině osmdesátých let a celé následující desetiletí pravidelně objevovaly na zásadních přehlídkách české fotografie. Představován byl jako výrazná postava spojující prvky inscenované a konceptuální fotografie. Pak se jejich autor z fotografického světa stáhnul a dnes zná jeho tvorbu jen několik odborníků a přátel.

Snapshot, palba od boku. Stačí mít nabito a čekat na vhodnou příležitost. Neváhat, zbytečně nemířit a prásk. Spotřeba munice je sice příšerná, ale úlovky často stojí za to. Mluvím o fotografiích.

Dlouho zavřený zrekonstruovaný Dům fotografie v Revoluční ulici 5 otevírá první výstavou. Pod křídlem Galerie hlavního města Prahy přináší melancholicko-depresivní linku, kterou v takzvané Generaci 1960, tedy generaci slovenských studentů pražské FAMU, objevili kurátoři Tomáš Pospěch a Lucia L. Fišerová.

S pojmem nebo spíše činností, kterou označuje termín urban gardening, se v Čechách setkáváme už delší dobu. Jedná se o pěstování všemožné zeleně na různých, často nevyužitých místech, v různých, často jinak využívaných objektech. Salát, kterému určuje prostor k růstu stará pneumatika, nebo nákupní košík plný hlíny hostící bazalku. Takovou podobu mohou mít zahrádkářské počiny nadšených jednotlivců, v lepším případě komunit. Ty trochu větší se bohužel častokrát setkávají s problémy a ty malé jsou brzy vytrhány nebo uschnou.

Náplní a posláním Kulturní Pecky je přinášet svědectví a všemožné novinky z bohatého pražského kulturního života. Redaktoři z nejrůznějších oborů se tak měsíc co měsíc snaží podělit o to nejlepší, co je v tomto směru potkalo či potká. A fotografové k tomu zajišťují vizuální doprovod.

Co může mít společného syrová černá Ostrava a kanadský Vancouver, Toronto či Montreal sedmdesátých let? Moc toho skutečně není, ale na výstavě v Domě U Kamenného zvonu to vypadá přesně naopak. Jejich dočasným pojítkem se tu stal fotograf Viktor Kolář.