Bezhlavé. Tak se dají charakterizovat i některé kroky politiků. Podobnou myšlenku měl možná také Roberto Andò při psaní svého románu Prázdný trůn. Ten poté adaptoval ve filmu Ať žije svoboda. Do jakého absurdna může bezhlavost politiků zajít, uvidíte v tomto italském dramatu. Uspěje v českých kinech stejně jako u diváků na festivalu v Karlových Varech? Spíše v těch komornějších.

Kombinace žánrů romantického dramatu se sci-fi komedií vydaná studiem Warner Bros. může být buď naprostý krok vedle, nebo trefa do černého. V případě snímku Her (Ona) výsledek předpovídá plejáda kvalitních herců i autoři hudby – Grammy ocenění Arcade Fire.

Francouzský, cenami ověnčený snímek zachycující milostné vzplanutí mezi dvěma ženami a realisticky vykreslující jejich vztah není jen o explicitních sexuálních scénách, ale především o intimitě a emocích.

Film, v němž neexistuje klasická dějová linka. Římská smetánka, její pompézní večírky a snobské intelektuální rozpravy. V hlavní roli zhýralý novinář, autor jediného románu. Jako třešnička na dortu krása Věčného města.

6. listopadu uspořádalo hnutí Amnesty International benefiční akci, jejíž výtěžek podpořil kampaň za nespravedlivě vězněné s názvem 3 minuty stačí a zároveň českou premiéru filmu The Lady režiséra Luca Bessona. Film vypráví životní příběh (nejen ten veřejný, ale i soukromý) barmské disidentky, nositelky Nobelovy ceny za mír a letošního hosta Fora 2000 Aun Schan Su Ťij.

Jen málokdy se povede natočit opravdu dobrý romantický film. A ještě vzácněji takový film nabízí promyšlený příběh, bohaté dialogy a obrazovou dokonalost, která ovšem nesklouzává ke kýči, ale pomáhá filmu vytvořit nezapomenutelnou atmosféru. Neskutečné se stalo skutečným, v polovině minulého měsíce vstoupil do kin film Nejvyšší nabídka a ten všechna tyto kritéria splňuje.

Zpracování židovské trilogie Arnošta Lustiga Milanem Cieslarem vypráví retrospektivní příběh z období holokaustu. Ve filmu Colette režisér opouští předlohu a její zobrazení vnitřních konfliktů ženy pod tlakem nelidských podmínek ve prospěch jednoduché romance v kulisách koncentračního tábora. Protagonisté Clémence Thioly (Colette) a Jiří Mádl (Vili) tak proplouvají v neurčité mlze emocionálně nevěrohodných situací, což nakonec nedokáže vyvážit ani dobrá hudba či kamera.

Co se opravdu skrývá za prodejními akcemi cílenými na důchodce? Režisérka Silvie Dymáková ve filmu Šmejdi ukazuje drsné pozadí těchto předváděcích setkání a zájezdů. Odkrývá velmi propracované strategie prodejců, ale odhaluje i jejich hrubé chování ke starším lidem, které dokonce párkrát skončilo i trvalými následky. Díky skryté kameře se jí podařilo získat materiál, jenž dokumentuje manipulativní taktiky a nátlak na důchodce.

Kdekdo se ohání tím, jak je tolerantní. Přitom má potíže respektovat cizí názor nebo přijmout fakt, že má za sousedy Romy. I tato palčivá témata si letos bere na paškál dokumentární festival Jeden svět, když se chystá mezi svými diváky šířit otázku: Bojíte se snášet?

Právě o Vánocích nastává ten okamžik, kdy mám možnost se pozastavit, strávit pěkné chvíle se svou rodinou a zhodnotit uplynulý rok. Někdy se mi zdá, že se nic nestalo, jindy zase že se stalo všechno. Letos mi k tomuto vánočnímu zamyšlení přispěl i film Atlas mraků, který mé dosavadní chápání světa obrátil naruby.

Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Také máte pocit, že se s celovečerními animáky „pro dospělé“ roztrhl pytel a vám bude opravdu silně nevolno, pokud uslyšíte další Wall-e? Pixar to možná skutečně přehání se snahou vyždímat z unavených pracujících slzu dojetí nad balením popcornu, já se však nyní chci bavit o animaci úplně jiného rázu. A to doslova sebevražedného.

Atmosféru kina nenahradí televize ani promítání na stěnu proti gauči. Ta sounáležitost s ostatními zpestřuje filmový zážitek. Pravidla kinového sdílení totiž nejsou pevně definovaná. Vytříbené způsoby diváků začínají vyplouvat na povrch záhy po zhasnutí světel v promítacím sále.

„Money makes time. It used to be the other way around. Clock time accelerated the rise of capitalism. People stopped thinking about eternity. They began to concentrate on hours, measurable hours, man-hours, using labor more efficiently.“

U některých filmů vám uteče čas v kině extrémně rychle. A jsou také filmy, po jejichž zhlédnutí máte chuť vyzkoušet něco nového. Nebo ochutnat whisky trochu jinak. Andělský podíl bezpečně zapadá do všech zmíněných kategorií.

Snímek Vendeta rozhodně více zaujme, pokud o něm vůbec nic netušíte. Určitě se nesluší příliš prozrazovat, aby divák nebyl ochuzen a dostal prostor pro vlastní představivost. Znát hlavní zápletku už může znamenat příliš, proto se pokusím nastínit děj co nejméně. A to je u recenze tak trochu paradox.

Andrej Zvjagincev je režisér, jehož rukopis vám buď přiroste k srdci, nebo vás bude nudit. Tomu, kdo oceňuje spíš klipovité střihy a jasnou dějovou linku, která odsýpá podle jasných zákonitostí, mohou jeho filmy připadat rozvleklé a dost možná nezáživné. Pokud však máte slabost pro onen typicky ruský mix zádumčivosti, drsného zobrazení reality a snahy dát záběrům cosi jako duchovní rozměr, potom sedíte ve správném kině.