Napřed se jen tak koukaly a já jsem se taky jen tak koukal. Jako obvykle. Teď se usmívají. Jako by těm pornoherečkám ze zalepeného oka vypadly.

Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Shon a ruch velkoměsta jsem již před pár dny nechala v zádech a na nějakou dobu se odstěhovala na venkov. Pod střechou se tu uhnízdili ptáci, kteří zpívají slunci a životu svou píseň. Konečně ticho.

Lidi přijeli kvůli filmu, já kvůli lidem. Ale já nejsem film. Nebo možná jo.

„Tam už nikdy nepojedeme,“ dušuje se máma poté, co se rozbrečela u léčitele, který na ni křičel, že se nemá ráda. Bylo to trochu přísné, ale něco se ve mně zlomilo: Co když měl vlastně pravdu? Ostatně to stejné křičel i na mě, jak tam tak seděl za velkým stolem s kyvadlem v ruce a prstem něco ve vzduchu namotával. Taky jsem brečela, nešlo to udržet. Od té doby uběhl asi rok a půl.

„Můžu s tebou chodit?“ zeptal jsem se jí, „já hrozně rád chodím…“ Cítím se jako histrión. Možná je to jen beranská neochota ke kompromisu.

Není důležité, co se koná, ale v jakém prostoru. Vždycky si sedám do rohu, člověk tam má největší moc.

Se zkušenostmi s prací s umělci bych chtěla vyjádřit svůj názor na romantický mýtus osamělého umělce a objasnit realitu uměleckého procesu.

Vděčíme jí za všechno. Však jsme její neoddělitelnou součástí. Často se tváříme a konáme, že jsme všemohoucí bytosti, že můžeme opanovat, co se nám zlíbí. Je to ale právě naopak. Je to ona, kdo o nás rozhoduje. Ne my o ní. Jsme jí vydáváni každý den na pospas. Stačí aby silněji zafoukal vítr a naše skvělá elektrická síť zkolabuje. O kom mluvím? O Přírodě!

Na sv. Valentýna se nám narodila dvě kůzlata, jaký krásný dar od přírody, pomyslela jsem si. Taky teplé sluneční paprsky, zurčivá voda potůčku, šum listnatých stromů, vůně květů jabloní a třešní. Naše pramáti se s námi dělí o každé své potěšení. Jak my jí oplácíme její štědrost?

Snažíš se žít ekologicky. Udržitelně. Splnit si to svoje, žít a nechat žít. Nákup dáváš do plátěnky a pod dřezem máš koš na plasty. Možná už jsi trochu dál, tak jedeš do práce tramvají. Či na kole? A za oknem ti rostou rajčata. Nebo máš snad celý záhon?

Za oknem šumí vítr. Den před černou nedělí. Je chladno a už se setmělo. Potichu hraje přijímač, zpívá Billie Holiday, na stole hoří svíce. Čas postní, předurčený k rozjímání. A přeci pod oknem nesměle kvetou narcisky a bledule, sněženky i zlatice, čemeřice. Straky srandovně poskakují po střechách. Kosi a drozdi zpívají, šoupálci šplhají po kůře stromů a probouzejí je k životu.

Nějak nejsme schopni pochopit, že planeta je nemocná. Má horečku a my jedeme dál. Jaro v únoru je paráda, vyschlé řeky a stovky tun uhynulých ryb v červenci už tolik ne.

Klimatická hnutí obsazují veřejná prostranství velkých měst za účelem donutit světové vlády k dodržování Pařížské klimatické dohody. Podle vědců se rychle blížíme k hranici, kdy způsobené škody budou nenavratitelné. Nicméně to se nikdy nestane. Éra lidstva končí.

New Media Art klade množství otázek. Jakou podobu má dílo? Jak umění sbírat? Co znamená dílo zachovat? Co je vlastnictví? Všechny tyto fundamenty a struktury, na kterých jsou muzea založena, umění nových médií konfrontuje, a to zejména ve svých net-workových inkarnacích. Pro tato média je sbírání kritické. Od vynálezu webových stránek (World Wide Web) na počátku 90. let došlo k rozvoji uměleckých aktivit v nových médiích, jak přehledně dokumentují stránky Rhizome nebo archiv festivalu Ars Electronica. Proč je nesoulad mezi uměleckou činností v těchto médiích a jejich institucionálním sbíráním tak výrazný?

V pokoji mám jen postel, skříň s oblečením, stůl s notebookem, doklady v šuplíku, na zemi lampu, holé stěny a kancelářskou židli. Nesbírám věci, ale myšlenky.

„Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů; já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní.“ (Karel Čapek: Ukradený kaktus, Povídky z druhé kapsy)

Umění je díky globalizaci a internetu k dispozici na jedno kliknutí. Fyzická přítomnost uměleckého díla už není třeba. Charakteristika dnešní doby je všeho více – více umělců, více publikací, více galerií, více slov a kratší trvanlivost. Kdo je Michelangelem dnešní doby? Jsme schopni ukázat na hrdinu v nekončícím davu? A pokud ne, proč tomu tak je?