Od 25. května je již otevřena většina kulturních míst včetně kaváren a barů a my v redakci už jsme se nemohli dočkat, až budete Artikl zase pevně držet ve svých rukou, jako jsme ho z nich za dobu karantény nepustili ani my. Umění se začíná navracet ke svým divákům a kultura je po karanténní hibernaci v rozpuku. Přesto bych ji nerada křivdila, protože spát rozhodně nezůstala – naopak se nastalé situaci související s pandemií velmi rychle přizpůsobila.

Zářná budoucnost, kterou jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost.

Ve stavu nouze se tříbí lidské povahy. Jsme svědky vytržení společnosti ze zaběhnutého řádu, síly zvyku a zpochybnění základních jistot. Je to výzvou. Budeme na své činy hrdí, či nám za ně bude stydno?

Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Co si počít s budoucností? Jak se na ni připravit? Jak k ní přistoupit? Jak překonat strach z nejistého, neodhadnutelného, neznámého? Jsou vůbec takové otázky na místě? Možná nás nic nečeká. Je jenom tady a teď. Přítomnost vždy následovaná dalším současným momentem. Tenhle článek však nebude oslavou hédonismu. Je vzpomínkou hledající poučení pro nejisté.

I květnové vydání Artiklu je vzhledem k dopadům koronavirových opatření nestandardní, a tedy raritní: Na současné (ne)dění v kultuře jsme nahlédli s hlubokým nádechem a klidem a adaptovali se k reflexi změněné podoby fungování kulturního sektoru. Sestavili jsme tak vydání, které přináší autonomně stojící texty s ohledem na aktuální dění, a přesto v nadčasovém artikulování.

Nic mi po tom není, jak na to půjdeš. Ale jako každému mi záleží na budoucnosti lidstva, která se dnes jeví tak nejistá.

Dilema, skutečnost, před kterou jsme dřív nebo později všichni postaveni. Mít, nebo být? Ericha Fromma, současná doba koronaviru a všemožných opatření proti šíření nemoci. Pozice státu jako policejního diktátora zdraví. Situace, kdy lékař se stane nástrojem státu.

Na nedávném předávání francouzských národních filmových cen César získal Roman Polanski ocenění pro nejlepšího režiséra za snímek Žaluji! Po udělení se znechuceně ze svého místa v sále zvedla herečka Adèle Haenel (hvězda filmu Portrét dívky v plamenech) a opustila místnost se slovy: Bravo pedofile!

Dilema. Kdo je nemá? Kdo je neřeší? Kdo je bez dilemat? Přirozené je být v neustálém rozporu se sebou samým – tedy mít dilemata.

Protože jsme dostali opravdu nečekané množství přihlášek, buďte prosím trpěliví – zpracováváme je a ozveme se každému.

Proč člověk pojmenovává? Kvůli kreditu. K čemu by byla všechna ta nádhera, kdyby nebyla pojmenovaná? Byla by volně přístupná a interpretovatelná.

V měsících, kdy vrcholí panika okolo slova coronavirus ve zcela nejrůznějších podobách, se zároveň těchto pět písmen s číslem devatenáct ve zkratce svého označení stává fenoménem, který ukazuje, jak je manipulovatelná masa lidí prostřednictvím médií a zpráv.

Co způsobuje potěšení? Co se za ním skrývá? Co znamená? Má jistě mnoho podob, ale jeho podmínkou je těšení. O to překvapující je, když jej zažijeme znenadání. Proto je důležité potěšení zprostředkovávat, sdílet, být jím pro ostatní.

Nech osobu, která za to stojí, vzít ti tvé pracně budované lego. Nech jít ego, falešné Já. Přeroď se do nadčasového Ty. Tak nějak interpretuju známý bonmot Charlese Bukowského.

Po vypětí přichází nutně uvolnění. Po křeči zaplaví ztuhlé končetiny pocit volnosti. Srdce se pravidelně stahuje, aby do něj mohla natéct krev, pak myokard povolí, aby se mohla krev dostat do celého těla. A tím jej vyživovat a udržovat v chodu celý organismus. Tento proces se opakuje. Vypětí následované zvolněním je součást života. Životně důležitá součást života.

Vzpomínáte na ty časy, kdy jste ještě měli z Vánoc Vánoce? Když jste byli ještě malí, tak jste je fakt žrali.

Pojem hysterie lze uchopit z mnoha perspektiv. Hysterie v době globálních klimatických změn. Hysterie kolem genderu. Hysterie z politické situace. Kde jsou hranice hysterie? Kam směřuje? K ovládnutí historie? Přítomný moment je lemován historickou skutečností, fakty, pravdou. Hysterické očekávání je doprovázeno krutou vládou masově nezvládnuté emoce. Jak si s tím poradit? Hysterie ovládne masy a znepřítomní rozum. Dá přednost emoci, ale ne citu.